Další běžné ráno (pomyslela si), když viděla Adriana přicházet ke snídani. Bylo hezké vidět po ránu jeho úsměv. Zdálo se, že po rozhovoru s hraběnkou ji už nepřitahoval, ale pravda byla jiná.
Hraběnka jí nikdy neměla moc v lásce. Nerada se dívala na Adrianův šťastný obličej, přesto že to byl její syn, nikomu lásku nepřála, protože ona sama pravou lásku nikdy nenašla. Kdykoliv se Charlotta na Adriana jen koutkem oka podívala, cítila úzkost. Jako služka nemohla ovlivnit svůj osud, tak Adriana nosila alespoň ve svém srdci. Její život se díky němu změnil.
Jednoho dne hraběnka Adrianovi oznámila, že se musí oženit. Ten však nikoho, kromě své matky, z urozených rodin neznal. Hned jak se to k Charlottě doneslo, rozplakala se. Když se vrátila do svého pokoje, našla na posteli lísteček, ve kterém bylo, aby připravila 10 komnat pro urozené dívky
Šla tedy připravit komnaty a utekla do zahrady, kde měla své místo. V koutku zahrady kam nikdo nevidí nebo v křesílku, které má ve své komnatě, tráví Johana veškerý svůj volný čas. Charlotta nežila v luxusu, jak byla zvyklá. Ale hraběnka chtěla pro své služebnictvo pohodlí. Nebyla zlá, ale nebyla ani hodná. Charlotta čekala, že se tam objeví i Adrian, ale neobjevil. Utrhla si růži, kterou si dala do vlasů. Vzpomněla na babičku a na její moudra, která ji vždy říkala, když byla malá. Den na to dostala od Adriana růži.
„Za co mám tu růži?" zeptala se. „Z lásky" odpověděl jí něžně, políbil ji na tvář a odešel.
Následující den byl pro všechny výjimečný. Měly přijet urozené dámy a ucházet se o Adriana. Všechny dívky byly dovedeny do svých komnat, kde měli vyčkat na večeři. Po večeři se Adrian zvedl a oznámil dívkám, jaký úkol musí splnit, aby si vybral tu nejlepší z nich. Každá ze slečen měla ukázat, jak jí na Adrianovi záleží.
Další den si Adrian nechal zavolat Charlottu do své komnaty. Když přišla a Adriana neviděla, postavila se k oknu a koukala do sluncem osvětleného města. Adrian se k ní pomalu přibližoval, až stál přímo za ní, objal ji a zašeptal ji do ucha „chyběla si mi". V tu chvíli nevěděla co má dělat, ale nakonec udělala, co ji radilo srdce. Otočila se a přitiskla své rty k jeho. Náhle vešla do pokoje hraběnka a když viděla, jak se Adrian s Charlottou líbá, odtrhla Andriana a Charlottu odtáhla za vlasy do své komnaty. Aby nevzbudila pozornost přítomných slečen, na ní začala řvát v Charlottině komnatě.
„Co si to dovoluješ líbat mého syna! Neřekla jsem ti náhodou něco?! K mému synovi se nepřiblížíš! A ty jsi to porušila! Máš poslední šanci. Pokud se ještě jednou něco stane, tak tě vyhodím." Charlotta sklonila hlavou a poděkovala za druhou šanci. Moc dobře věděla, že to bez něho nezvládne, ale hraběnka se musela poslouchat i přes to že znala svůj původ. Hraběnka odešla a Charlotta si sedla na postel, aby si všechno urovnala v hlavě. V tu chvíli přišel Adrian. Stál tiše ve dveřích a trápil se. Když viděl Charlottin slzavý obličej, zeptal se, co se stalo. "Mám poslední šanci, to se stalo." Vykřikla a doufala, že na Adriana zapomene. Když vycházela ze dveří, strčila do Adriana a odešla do kuchyně chystat oběd. Vzala tác s připraveným jídlem a šla do jídelny. Jako vždy tam byla hraběnka s Adrianem. Když mu dávala jídlo na stůl, dal jí nenápadně popsaný ubrousek. Vytáhla z kapsy ubrousek, na kterém bylo, že se sejdou o půlnoci za zámkem u jezera. Charlotta byla šťastná. Celý den myslela na to, až se setká s Adrianem, nemohla se dočkat, ale zároveň se bála, že je někdo uvidí a řekne to hraběnce.
Blížila se půlnoc a Charlotta šla pomalu lesní cestičkou od zámku k jezeru. Zašla za menší zatáčku a z dálky viděla Adriana, jak sedí na lavičce. Měsíční svit osvětloval jeho nádherné blonďaté vlasy. Trochu zrychlila krok, aby s Adrianem byli déle spolu. Jakmile ji spatřil tak se zvedl a šel jí naproti. Setkali se uprostřed cestičky. Celou noc si povídali o všem možném. Když vycházelo slunce, byli už na cestě do zámku. Adrian se rozhodl jít přes zahradu ke stájím, aby to nebylo nápadné a Charlotta šla normálně do zámku. Šla do své komnaty, otevřela dveře a byla šokována... Na její posteli seděla hraběnka, měla úsměv na tváři a to jí děsilo. „Ahoj Charlotto." Řekla a ještě více se usmála. „ Kdepak si byla celou noc? Přišla jsem za tebou kolem půlnoci, protože jsem potřebovala obklad na hlavu ale ty nikde." Řekla s klidným hlasem. Charlotta nevěděla, co má říct, jestli pravdu nebo lež. „Byla jsem se projít. Nebylo mi dobře, a potřebovala jsem se provětrat." Řekla. Hraběnka vyměnila usměv za rozzuřený pohled. „ Proč mi lžeš?! Od tvého posledního průšvihu jsem na tebe měla nasazené stráže, a moc dobře vím, že si byla s Adrianem u jezera!!! Okamžitě si sbal věci a vypadni!!"
