nalezený // Eddie Munson fanfikce

》6《

To rozhodně nevypadá vůbec divně, vloupala jsem se do nemocničního skladu a naházela si do prostěradlového ranečku několik lahví desinfekce, obinadel a obvazů. Mám takový neblahý pocit, že z toho bude průšvih. Teď hlavně musím rychle něco vymyslet, i když nevým, jestli k tomuhle existuje odůvodnění, kterému se dá uvěřit. "No, dnes večer jsem tak ležela v posteli, že už jako půjdu spát, když tu jsem si najednou vzpoměla, že mám mít na zítra projekt, na který jsem si jako téma vybrala ošetření krvácející rány a úplně jsem zapoměla že na to budu potřebovat nějaké speciální věci." Snažila jsem se mluvit co nejpřesvědčivěji, přesto že to byla první věc, co mě napadla. K tomu jsem ještě párkrát zamrkala, abych měla větší šanci uspět. "No, nějak se mi nezdá, že jsi jen tak ležela v posteli a potom jsi se nejspíš připletla alespoň ke třem přírodním katastrofám zároveň a docela by mě zajímalo, jak jsi se sem dostala, ale věřím, že víš, co děláš a že je to dobrá věc, protože tě znám a vím, že jsi zodpovědná, takže si tady vem co potřebuješ, ale doufám že víš, že za mnou můžeš kdykoliv s čímkoliv přijít." Řekla milým hlasem. Paní Greenwoodová mě znala opravdu dobře, chodila jsem za ní, když jsem si neměla s kým popovídat, byla pro mě, jako druhá máma, jako taková ta máma, kterou jsem si vždy přála, ta, co mi naslouchá a pomáhá se vším. Mrzí mě, že mě tady našla zrovna ona, nerada bych jí zklamala, ale na druhou stranu, nevím, jestli by mi to u někoho jiného prošlo. "Děkuji a slibuji, že je to na dobrou věc, nikdy bych nedělala nic, co je proti lékařským zásadám." Usmála jsem se na ni. Také se na mě usmála a poté odešla i s povlečením, pro které sem nejspíš přišla. Doufám, že se na mě nezlobí.

Vše jsem zabalila do prostěradla a to zavázala tak, aby z něj nic nevypado a zároveň se dalo navléci na řidítka u kola, což jsem taky udělala po tom, co jsem se vyplížila zpět na ulici.

Dnes se pořád něco dělo, že jsem si ani neuvědomila, jak strašně jsem unavená. To mi došlo až teď, když jsem na tom kole skoro usnula a málem narazila do pouliční lampy.

Vešla jsem do Eddieho přívěsu i se svým provizorním zavazadlem. Než jsem vešla do místnosti, kde už všichni seděli, zatavila jsem se u dveří a chvíli naslouchala jejich rozhovoru. Bavili se o tom, co vše se dělo za tu dobu, co se neviděli, jak to vypadá ve škole a celkově v Hawkinsu po tom zemětřesení a Eddie jim naopak popisoval, jak se mu povedlo přežít. Některé věci o kterých mluvil byly opravdu děsivé a někdy mi přišlo, že až trochu přehání, nechci ho nijak osočovat, věřím, že to muselo být strašné a takové hrůzy si neumím ani představit, ale moje domněnka o jeho přehánění se potvrdila hned s další větou. "Jsem fakt rád, že jsi naživu, ale vypadáš fakt strašně, i když, možná lepší než normálně." Řekl výsměšně Steve, to už jsem vstoupila. "No jo, Eddie, ten respekt z něj úplně září." Nemohla jsem si odpustit narážku na jeho historku o rozbité láhvi a modřinách od pádla. Nikdo v místnosti nechápal o čem mluvím, jenom Eddiemu se začervenaly tváře, musela jsem se vítězně pousmát.

Prostěradlo i se svým lupem, jak se to vlastně dalo nazvat, jsem hodila na zem a vše vybalila. "Tyjo, to vypadá, jako bys vykoupila polovinu lékárny." Podivila se Robin. "Těsně vedle, vloupala jsem se do nemocničníhi skladu, zmanipulovala dozor a potom i s ukradeným pokladem utekla pryč." Taky si můžu občas něco přibarvit. No ne snad? Ten Eddie mě kazí, i když, vlastně, až na ten zmanipulovaný dozor to byla pravda a to je na tom asi to nejhorší.

"Eddie, jako první po tobě budu potřebovat, aby ses umyl." Řekla jsem, kdež se už konečně všichni přestali dohadovat, kdo je za mojí loupež zodpovědný a koho za to nejspíš zavřou, když na to příjdou. "Jo, ale asi budu potřebovat, abys mi pomohla." Mrknul na mě. Tyjo, kde se to v něm bere. Ale snad si nemyslí, že mě jen tak rozhodí, asi se mi chce pomstít za zu mojí poznámku, ale já se nedám, tuhle válku nevyhraje. "Jo, jasně, tak jdeme." Zvedla jsem se a zamířila k místu kde jsem tušila koupelnu. Všichni na mě vyjeveně koukali, hlavně Eddie, tohle chalpeček nečekal. "No co koukáte, za ty roky, co pomáhám v nemocnici jsem určitě viděla už i horší věci." Mrkla jsem na Eddieho úplně stejně, jako on před tím na mě. Zřejmě ho představa mojí asistence při sprchování nijak neděsila, protože jen pokrčil rameny a vydal se za mnou. Mě to popravdě trochu znervózňovalo, myslela jsem že to odmítne a v žádném případě nebude ochotný se mýt v mé přítomnosti, ale nenechala jsem na sobě nic znát a přispěchala mu na pomoc, ať se má o co opřít.

Došli jsme do koupelny a já mu pomohla sundat triko a rozvázat obinadlo, kterým jsem mu zastavila kvácení. Ukázalo se, že má na trupu ještě spoustu dalších takových ran, ale ta obvázaná byla opravdu největší. "Bolí to moc?" Zeptala jsem se starostlivě. "Už ani ne nebo jsem si na to možná už zvykl, vlastně ani nevím, jestli jsem ti poděkoval, že jsi mě našla, zachránila mi život, ošetřila a pomohla mi se dostat sem, zpátky, a potom jsi kvůli mě jela do nemocnice na pro tebe obřím kole a vykradla jim sklad. Jsi skvělá holka, děkuju ti." Aww, to od něj bylo hezké. "No, možna bys měl poděkovat Dustinovi a Erice, že mě tam nechali, jinak bych se neztratila a nikdy tě nenašla." Musela jsem trochu odlehčit atmosféru, protože mi přišlo, že se ke mě polonahý Eddie při tom omlouvání nějak přiblížil. Teď opravdu nestojím o nějaké trapné koukání z očí do očí. "No tak šup, ať už to máme za sebou." Popohnala jsem ho, druhou část věty jsem si už řekla spíš pro sebe, ale musel mě slyšet, protože se ušklíbl. Rozepnul si kalhoty a čekal co bude dál, vůbec mi nedošlo, že asi bude potřebovat pomoc. Když jsem se vzpamatovala  pomohla jsem mu se svléknout a celou dobu jsem se mu radši koukala do obličeje, abych náhodou nezahlédla něco, o co nestojím. Podepřela jsem ho, aby mohl vlézt do sprchy a zapla mu vodu. "Není to moc horké nebo moc studené?" Zeptala jsem se ho. "Ne, je to tak akorát, díky." Podíval se mi do očí a já zase, jako bych zamrzla. Co to se mnou ten kluk dělá? Pomohla jsem mu umýt se, hlavně jsem se snažila co nejvíc očistit ty kousance.
Jestli tady čekáte nějaké prasárny, musím vás zklamat, zachovala jsem naprosto profesionální přístup. Neříkám, že to bylo lehké, ale zvládla jsem to.

"Když zajdeš do mojí ložnice, uvidíš velikou skříň, mohla bys mi od tamtud vzít nějaké čisté oblečení?" Poprosil mě. "Jasně, hned jsem zpátky." Okamžitě jsem vyšla ze dveří, protože jsem věděla, že kdybych to neudělala, zase by mi děkoval a koukal se na mě tím pohledem a já bych zase nevěděla, co mám dělat a všechno by to bylo trapné a to já nechci.

Zašla jsem do jeho ližnice, té skříně jsem si všimla hned, teď se bude nejvíc hodit něco teplého a pohodlného, musí být celý promrzlý.
Vzala jsem nějaké tepláky, triko s dlouhým rukávem, mikinu a jako spodní prádlo jsem popadla to první, co mi přišlo pod ruku, v něčem takovém se mu opravdu hrabat nebudu.

Přišla jsem zpátky do koupelny a pohled mi spočinul na Eddiem, co měl kolem pasu obmotaný ručník. Myslela jsem že jeho jediná aktivita v životě je hraní D&D, ale musel se sebou i něco dělat, protože neměl vůbec špatnou postavu a to se samo neudělá. Podala jsem mu oblečení a chvíli počkala, jestli nebude mít proti mému výběru nějaké námitky, ale zřejmě to bylo v pohodě, protože nic neříkal jen se začal oblékat. Když už mě na sobě kalhoty a chystal se obléct si tričko, zarazila jsem ho. "To si ještě neber, budu ti to muset vydesinfikovat a obvázat." Upozornila jsem ho a otevřela mu dveře, abychom mohli společně dojít k mému těžce vydobytému vybavení.

U této části se musím rovnou jako první omluvit za chyby a překlepy, protože jsem to psala opravdu celý večer, až z toho vidím dvojitě, ale zítra se na to asi podívám a pokusím se to nějak opravit. Jinak s příběhem jsem já osobně zatím spkojena a určitě bduh rada za vás názor, že by nám tam něco začínalo jiskřit? Ale nechci nic naznačovat, protože ve výsledku může být vše úplně jinak.
Mějte se krásně🤍🤍