Na pokraji všeho

46. Jules - závěrečná kapitola

O tom, jaké je to být dospívající, zmatená a hledající se osoba, se toho hodně říká. Koneckonců, některé docela znepokojuje ten fakt, že jednou bude generace, jež se chová tak bláznivě a nesmyslně, vést tento svět, nejspíš na pokraji katastrofy. Je na nás kladen tlak, abychom si užívali, ale současně nesmíme udělat pouhou chybu. Máme být dokonalí, ale i zábavní a společenští; počítá se s našimi neúspěchy, ale je těžké v nás často věřit i přes náš očividný potenciál. Nelze nás generalizovat, zkrotit ani usměrnit: jdeme si vlastní cestou, tou, kterou jsme si zvolili a na které dost pravděpodobně selháme. Ať už jsme schopni zvládnout veškerou tu tíhu a strach, vztahy a budoucnost, nebo se dříve či později složíme, vždy je tu naděje, že toho máme ještě spoustu před sebou. Musela jsem si uvědomit, že jsem lhala sama sobě i všem okolo sebe: přála jsem si být vnímána jako ta dokonalá, způsobilá osoba, která se i přes veškeré pochyby ostatních našla. Začala jsem v té době uvažovat nad tím, že bych skutečně mohla vystudovat společenskovědní obor, což mě naneštěstí uvedlo do ještě většího zmatku ohledně mé existence, než v jakém jsem se už nacházela. Začalo mi docházet, že se mi vše bortí, veškeré mé jistoty se řítí nevyhnutelnou rychlostí k zemi jen proto, aby po mém úzkostlivém plánování nic nezbylo. Uvědomila jsem si, že ve skutečnosti ke svému šoku a následné hrůze, která mě pronásledovala jako má nejhorší noční můra, pořád nevím, co chci ve svém životě dělat. Nebyla jsem v tom však sama. Když jsem přiznala pravdu svým přátelům a příteli, řekl mi Joel: "Je to zvláštní, ale mám to podobně. Teda... Vím, že chci studovat historii, ale možná by mě k tomu zajímala i mytologie. A nejsem si jistý, zda chci odjet do Británie... Tedy pokud bych se tam vůbec dostal. Mám totiž takový pocit, že pokud by se tak stalo, můj život by se zastavil a já bych se psychicky zhroutil. Nedokázal bych to zkrátka unést."
"Není to hrozné, jak jsme si nastavili vlastní limity, abychom se uchránili před bolestí, ale vlastně jsou příčinou dalších strastí?" prohlásila Anne zamyšleně. "Část mě se cítí rozhodnutá a odhodlaná pro lingvistiku, ale kdykoliv se potkám s Lucem, tak mu tak trochu závidím. Současně mám fakt ráda komunikaci a práci s lidmi... Nevím, připadá mi, že i vietnamistika by mohl být dobrý nápad. Když se zabývám oním jazykem a kulturou, tak to bolí, jelikož nevím, proč se mě má biologická rodina vzdala... Ale současně se díky tomu cítím silnější. Možná je to trapné."
"Neřek' bych," namítl Jasper sedící vedle mě a skicující květinu na stole. "Dlouho jsem si myslel, že nemůžu jít na výšku, páč jsem příliš divnej a blbej, ale pak jsem zjistil, že moje máma na vejšce byla. A šlo jí to parádně... Nevím, jestli se rozhodnu pro dějiny umění nebo přímo pro některou uměleckou techniku, nebo grafickej design, ale na tom mi ani nezáleží. Důležitý je, že vůbec mám tu možnost dokázat něco pro svou rodinu. Já nevím, asi to zní trapácky, ale připadá mi, že to mámě dlužím za veškerou její péči a vobětavost. A taky sobě."
"Určitě bys byl na výšce skvělý," usmála se Anne. "Věřím, že pokud budeme všichni tvrdě pracovat, ale i dělat chyby a učit se, tak se nakonec najdeme. Není nutné, abychom vše věděli už teď. Připadá mi, že tím, že se odlišujeme - a vždycky to tak bylo - chceme být jiní dobrým způsobem, obdivuhodní. Proto si tak zakládáme na tom znát veškeré kariérní kroky, které bychom měli v budoucnosti podstoupit, prioritizujeme účinnost nad autentičnost. Ale myslím si, že to není správná cesta."
"Musíme si nabít kokosy," podotkl Bruno a Cora se vedle něj škytavě zasmála. Na Bruna s Joelem a Anne s Corou byl překrásný pohled. Drželi se za ruce, neustále po sobě hravě pokukovali, červenali se jako pivoňky. Podívala jsem se na Jaspera vedle sebe a usmála jsem se, když mi ukázal nádhernou kresbu rozevřeného kvítku. "Krásnej jako ty," zašeptal romanticky, až jsem vyprskla smíchy. Naklonila jsem se k němu a vtiskla mu jemný polibek. Tak na to, ať nás vnější vlivy srazí na zem! Pak tu totiž teprve bude drama.