Ten Pravý (druhý díl)

Část 38 Tyler: Odpuštění s východem slunce

Zadýchaně odskočím a otřu si čelo orosené potem. Prokřupu si obě zápěstí, abych uvolnil tlak a znovu je zatnu v pěst, abych pokračoval v souboji. Rozmáchnu se pěstmi, ale vyblokuje moje údery znamenitě. Pohne se vpravo a obdaří mě silným kopem do stehna, takže jsem nucen o několik kroků ustoupit, abych se nesvalil na zem.

„Budu si muset s Hansem vážně promluvit. Tímhle tempem mě za chvíli rozdrtíš." Řekne zadýchaně Sarah, která se dnes rozhodla poměřit své síly se svým milovaným synem.  

„Spíš bych měl víc zamakat, nebo si ze mě zbytek jednotky bude dělat srandu, že mi moje máma nakopala prdel," ušklíbnu se. 

Je něco málo po šesté ráno a jako jediní v této době trénujeme na horní palubě, kde se odehrávají tréninky, začínající v 8 ráno. Poslední týden měla Sarah stejný problém se spaním jako já, takže jsme toho začali využívat a trénujeme o několik hodin déle než zbytek našich členů. Musím říct, že je to opravdu zabijácká kombinace, když skoro čtyři hodiny trénuji s bývalou jedničkou a hned potom na mě nastoupí dvoumetrový hromotluk, který má pocit, že únava je pouze pro slabochy. Jednoduše řečeno, skoro šest hodin denně dostávám na frak a mé tělo je k večeru tak domlácené, že kdybych se nekoupal v ledové vodě, neusnul bych.

Sarah se rozpřáhne vrchním kopem s otočkou do mého obličeje. Hbitě se vyhnu a zezadu jí zamířím na krk, abych jí mohl znehybnit, ale otočí se mnohem rychleji než jsem očekával. Při tom ladném pohybu vytáhne z pouzdra nůž a rukou mi namíří na hrdlo. Oba funíme jak lokomotivy a vzájemně se propalujeme pohledem. Sarah se vítězně usměje, když ustanu v pohybu a na sucho polknu. Není zrovna příjemné mít těsně u krku ostrý nůž.

„Tvé pohyby jsou předvídatelné. Nepřemýšlej tolik nad tím, co děláš. Jsi dobrý bojovník a tvé pohyby jsou skvělé, ale musíš brát svého protivníka vážně," stáhne nůž z mého dosahu a vloží si ho zpět do pouzdra. Potom přejde k blízkému zábradlí na palubě a ručníkem si otře čelo. Druhý ručník mi hodí společně s láhví vody. 

Chytnu ho a okamžitě si loknu „vždy beru protivníka vážně."

Zavrtí hlavou „my dva si tu jenom hrajeme... jediné, co ti pomůže přemoci tvého protivníka je touha zabít. Pokud budeš silně toužit po smrti svého protivníka, dokážeš ho přemoci. V opačném případě se ti to nikdy nepovede," odpoví tvrdě.

Pak se oba na chvíli odmlčíme. 

Do nosu mě zasáhne vůně slané vody, která mi připomene kolínskou mého otce.

„Nejsi naštvaná na tátu za to, co ti udělal?" vylítne ze mě najednou otázka, kterou v sobě dusím už delší dobu. Opřu se zády o zábradlí tak, že vidím své matce do tváře. Ta stojí vedle mě čelem k moři a při té otázce se nejdřív zadívá do země než znovu hrdě zvedne hlavu.

Ještě několikrát si lokne vody než spustí ruku s láhví v ruce podél těla a zadívá se daleko do dáli před sebe „můj výcvik byl..." odmlčí se a zvážní „...krutý." 

Nevím, jak přesně její výcvik souvisí s mým otcem, ale nepřerušuji ji.

Otře si ručníkem čelo, čímž se mi naskytne pohled na její paže, kde se táhne několik podlouhlých řezných jizev. Matka si všimne mého pohledu a usměje se.

„Tohle nic není. Je to pár připomínek, že bych měla být při tréninku ostražitější..." Znovu se pohledem vrátí k moři a zkoumavě se zadívá před sebe - někam do dáli. Připomene mi tím nějakého staříka, který vzpomíná na staré časy, ale už si přesně nevybavuje podrobnosti, takže mu trvá déle než si konkrétně vzpomene na to, co chtěl říct.