Magie nás spojila, ať nás tedy člověk nerozdělí -HPFF

5.

Zděšeně otevřel oči. Spatřil jejich temný pokoj a zhluboka vydechl. Ani si neuvědomil, že do té doby zadržoval dech. Ještě stále byl trochu roztřesený a cítil, jak ho v lehkém vánku z otevřeného okna studí oblečení zvlhlé potem. Ještě několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Musel se nejdříve zklidnit, než se odvážil myslet na to, co se stalo. Neprobudila ho totiž obyčejná noční můra, ale vlk. Něco, o čem věděl do té doby jen podvědomě, všímal si toho jen během úplňků, se ozvalo. A to velice hlasitě.
Začalo to nevinně, obyčejným snem, až pak najednou se do snu promíchal černý stín, který nabral podobu vlka. Ten se podezřívavě ohlížel kolem. Zřejmě k tomu měl důvod, protože po chvíli přiletěl červeně se třpytící šíp, který se zabodl do vlkova boku. Vlk bolestně zavyl. Zkroušeně sklopil uši a tlamou se pokusil šíp vytrhnout, jenže se mu to nepovedlo. Když se pak na šíp obmotal drobný pergamen, oči mu zápaly vztekem, zavrčel a rozeběhl se někam do hlubin jeho vědomí, ale ne tak hluboko, aby na něj mohl znovu zapomenout. V temnotě pak červeně vzplálo jedno číslo. 125.
Právě v té chvíli se probudil. Celý vyděšený tím, co se stalo. Netušil, co to mohlo znamenat, ani co s tím má dělat. Přesto si byl jistý, že to nic dobrého neznamená. Jediné, co ho v tu chvíli napadlo, byl výlet do knihovny. Jenže hodiny ukazovaly tři čtvrtě na tři ráno, v takový čas knihovnice návštěvu neočekávala. Povzdechl si. Šlo o něco závažného, ale nemohl narušit školu. I přes své členství v pobertech si na školní docházce velice zakládal. A v nejhorším by ho kluci zabrzdili. Nejméně v to doufal. S povzdechem se opět rozhlédl kolem. Stejně nemohl usnout. Zarazil se, když zjistil, že Siriusova postel je stále prázdná.
_______________________

Sirius si cestu do věže ještě prodloužil. U srdce ho podivně pálilo. Kouzlo s ním něco provádělo, což by nebylo tak zvláštní. Ve skutečnosti vůbec nevěděl, jak funguje. A už bylo pozdě litovat, že vždy jedná tak unáhleně. Jenže tady šlo o Rema... Když si vzpomněl na svého kudrnatého vlkodlaka, nemohl si pomoct, aby se nezačal v duchu rozplývat, jak není roztomilý. Ty jeho kudrnaté medové vlasy, oči tekutého medu, v nichž se dalo ztratit, aniž byste si to uvědomili, mnoho jizev ukazujících jeho duševní sílu, že dokáže žít hrdě, i když mu život ztěžuje jeho malý chlupatý problém... A jeho povaha, milý, vždy ochotný pomáhat, chytrý a rozumný... „Dost!“ zatřásl hlavou. Takhle nemohl pokračovat. Musel se krotit, jinak by za těch 125 dní nedokázal obřad dokončit. A to musel. Aby si zaměstnal mysl něčím jiným, rozhodl se vyvést nějaký menší žertík. Jako na zavolání se mu do cesty připletla paní Norrisová. Šlo sice o starý a odrbaný kousek, ale obarvil jí kožich na krásnou zelenou, správně brčálovou, a nechal vytvořit na podlaze v sedmém patře, kde se právě nacházel, nepřetržitou vodní plochu. Tu pak ještě odstranil, aby mohl dojít ke schodům, na což předtím tak trochu zapomněl, a až pak ji přičaroval zpátky. Utrápená kočka, která již po druhé zmokla, na protest zamňoukala tak nahlas, že se raději rychle klidil.
_____________________

Ráno ho probudil podivný pocit v hrudi. Neochotně otevřel jedno oko. Nad sebou spatřil zjizvený obličej svého druha. K dokonalému ránu mu v tu chvíli chybělo málo, myslel si, jen to, aby to jeho druh věděl a nebyl tak naštvaný, protože stoprocentně zaspal. Vrátil se až někdy kolem třetí, usnout se mu mohlo pověst možná až k půl páté ranní, takže si připadal jen jako chodící mrtvola. I tak se doploužil do koupelny s Remusovým mručením: „Je to stále horší a horší.“
Když si převlékal tričko, zarazil se. V zrcadle si všiml, že na levé straně, tam kde mělo být srdce, mu červeně piblikavá malé zdobné čísílko. 125. Zařazeně na něj hleděl. Co to sakra znamenalo? Pak mu na chvíli naskočil mozek a on se trochu upokojil. Šlo o jeho časovou lhůtu, během které měl zjistit, jestli si je svým rozhodnutím jistý. V celku mu to nevadilo, jen si od teď musel dávat pozor, aby se nepřevlékal před nikým jiným.
__________________________

Odpoledne po hodině bylinkářství si ho odchytla Lily, aby zamířili do knihovny, pátrat po příčinách Siriusova divného chování. To se, jak se zdálo, začalo dávat pomalu dokupy, protože v noci provedl, byť zastaralý a lehce okoukaný, vtípek na Filchově kočce a posléze v sedmém patře. V knihovně se posadili do zasunutého koutů, kam se nadáli příliš vidět, aby měli klid. Lily pak zaskočila za madam Pinceovou, protože na Remuse neměla ráda, nejméně od té doby, kdy se jednou v prvním ročníku pokusil přivést s sebou Jamese a Siriuse. Nicméně Lily měla ráda, což zrzavá dívka využívala, i když se její oblibou nijak netěšila. Knihovnice jim doporučila knihu s prostým názvem Magická spojení, spříznění duší. Dali se do čtení. Přečetli několik kapitol, ale nic užitečného se nedozvěděli. Lily nakonec musela ještě za jejími kamarádkami, a tak Remus osaměl. Ani k tomu úkolů z lektvarů se nedostali, takže se dohodli na druhý den. Využil toho alespoň k tomu, že vyhledal knihu o vlkodlacích. Listoval v ní, dokud nenašel kapitolu přímo zaměřenou na vlka.
Kouzelník napadený lykantropií se se svým vlkem nemusí nikdy setkat. Vlk žije v podvědomí, vylézá jen o úplňcích, pokud se však stane nějaká nečekaná situace, která vlka negativně, či velmi výjimečně pozitivně, naladí, vypluje na povrch. Kouzelník v tu chvíli celkem bezpečný, se stává extrémně nebezpečným. Čím častěji se vlk objevuje a čím zřetelnější se svému nositeli zdá, tím více přebírá kontrolu. Hrozí pak, že se utrhne i mimo úplněk a ohrozí kouzelníkovo okolí. Jedinou šancí, jak takového vlkodlaka zabezpečit je zatlačit vlka zpět. Příčinnou se často stávají druhové, kteří odmítají vlkodlačího druha, proto bylo již v roce 1678 zakázáno Ministerstvem kouzel uzavřené odloučení druhů, z niž některý trpí lykantropií.
Remus knihu vyděšeně zavřel. Stal se nebezpečným pro své okolí i v době mimo úplňky, aniž by tušil proč. Jenže proč ho nyní vůbec nezajímalo. Děsil ho ten fakt, že je nebezpečný. A pokud to nevyřeší, bude muset pryč, někam daleko od všech lidí, ale hlavně z Bradavic, od přátel. Měl by zajít za Brumbálem, všem mu povědět, měl by, ale nedokázal to. Musel se na chvíli uklidnit, a tak zamířil na astronomickou věž, tam se nikdy nikomu nic nechtělo, rozhodně ne uprostřed dne, kdy nebyla žádná hodina.
_______________
Ahojky!
Další kapitola je na světě. :D Tentokrát měl hlavní slovo Rem, i když tam bylo zase dost z knih, alel slibuji, že tohle by měla být poslední kapitola zaměřená tak přímo na ty knihy. A pro ty, co čekají na Jamese a Rega, mám taky dobrou zprávu. Příští kapitola by měla být jejich. :D
S pozdravy
Františka