Poslední přání: Příliš příležitostí!

Kapitola III.

„Konečně jsme tady!" zvolá nejveselejším tónem Avindra v ulicích největšího města Království dobra, a zároveň i jeho hlavního města – Nazisubarashi. „Vítejte v Nazisubarashi!" zvolá radostně princeznička na své přátele Emu IV. Straširybkovou a Viarnara Joronina, „vítejte v tom nejskvělejším, nejvyspělejším, nejkrásnějším a nejmírumilovnějším městě na celém světě!" doplní ještě. V tom její uvítání překřičí prodejce, jež se snaží na kraji města prodat své zboží. „Otróci! Kupte si jednoho elfa!" volá obchodník ze strany na stranu a snaží se nalákat potencionální zákazníky. „Nemá být tohle náhodou Království DOBRA?" zeptá se pošťuchujícím tónem Ema princezničky. „Však stále je. Otroctví je velmi důležité a navíc tohle jsou ti zlí elfové, co chtěli naší zemi zničit," snaží se jí vysvětlit Avindra, „abych pravdu řekla, tak na trhu s otroky závisí asi 63 % ekonomiky naší země." „A na čem stojí zbývajících 37 %? Na veřejných popravách?" rýpne si do princezny i Viarnar. „Ne, na tom stojí pouze 7 %," poučuje ho Avindra. „Nechcete nějakého otroka?" zeptá se naší trojice obchodník s otroky, „máme zde několik druhů. Máme tu děti, dospělé i starce. Můžete je využít na několik typů prací, ať už jde o nějaké tvrdé práce, tak nějaké drobné práce v domácnosti, nebo je i můžete sexuálně zneužít!" „Dokáží i zabíjet?" zeptá se obchodníka Ema. „No, asi dovedou, ale jelikož to jsou hloupí elfové, tak v tom asi nebudou příliš dobří," odpoví ji prodejce. „A mohou zabít i mě?" ptá se Ema dál. „Tak teoreticky mohou, ale tím by i sám sebe odsoudil k smrti! Když totiž otrok zabije svého pána, čeká ho série bolestivých mučení a pak i bolestivá poprava!" vysvětluje prodejce. „To mi nevadí," řekne klidným tónem Ema, „to už budu mrtvá." Ema hodí měšec s sedmadvaceti dračími denáry na prodejcův stůl. „Jednoho beru."

·Pos—Přá—Pří—Pří!·
„T-tak počkat! Co to děláš s mými penězi?" — Avindra z rodu Guts

A tak pokračují Ema IV., Avindra, Viarnar a jejich stařecký otrok dál ulicemi Nazisubarashi. „Tak co bude teď?" zeptá se svých kamarádů Ema. Avindra a Viarnar prvně na sebe hodí pohledy a pak jen oba pokrčí rameny. „Nom, pak je to asi všechno, co mi tenhle svět mohl nabídnout," řekne Ema a chystá se opět zabít. „P-počkej! Ty nechceš vidět víc z tohohle města?" snaží se jí od sebevraždy odvrátit Avindra. „Máš pravdu," uzná ji za pravdu Ema, „nechci." Pak Ema ukáže na svého elfského otroka, „hej, ty, nařizuji ti, abys mě teď okamžitě zabil." „Ale madam, to by mě přece bolestivě popravili a já bych zemřel!" vymlouvá se elf. „Stejně jsi už starej, tak do tvé smrti nezbývá moc," přesvědčuje ho Ema, „a pokud nechceš trpět bolest, tak se zabij hned po mně." „Ale já chci žít!" snaží se jí vysvětlit starý elf. „No, tak to mě musíš zabít tak, aby tě nikdo při tom nechytil," dává mu nápad Ema. Elf jenom kývne. „Ale počkej, to se jako opravdu chceš nechat zase zabít?" nechápe Viarnar. „Přesně tak, už mě to tady nebaví, a teď se mi to snad i povede. Viděla jsem totiž všechno," odpoví mu zcela odhodlaně Ema. Pak jenom roztáhne ruce a připraví se zemřít. „Konečně se mi to povedlo!" radostně vykřikne a dá signál svému otrokovi, že už jí může zabít. „O-opravdu to chceš?" zeptá se jí ještě Avindra, avšak té už Ema neodpoví. Otrok tak s nelibostí bodne nožíkem do Emy, pak znovu a pro jistotu ještě jednou. Ema mrtvolně padne k zemi a otrok se dá na útěk. Ema konečně umírá.

„Víš, Avindro," spustí na princeznu zloděj, „teď jsem si tak uvědomil, že jsme vlastně pořád nedokončili tamtu záležitost." „O čem to mluvíš?" je mimo Avindra. „Byli jsme uprostřed souboje, než mezi nás nespadla tahle divná holka, ale o jednu verzi níž," snaží se ji rozpomenout Viarnar. „Jo, tohléé!" vzpomene si už Avindra, „tak tobě se chce pokračovat, jo?" „Ano. Nakonec jsem možná neměl pravdu. Větší hodnotu mé jméno získá, když tě zabiju," vyzývá ji opět k souboji Viarnar a připravuje si svoji dýku. „Jak teda myslíš," vytasí svůj meč i Avindra, „ale nepředpokládám, že až zemřeš s mým mečem v hrudi, tak budeš oživen jako Ema." Mezi Viarnarem a Avindrou to pořádně jiskří, ulicí zavání hustá atmosféra, která by se dala určitě krájet, kdyby byla hmotná a pevná. Pak se do sebe pustí.