Nejprve jsem pocítila zmatek, potom zlobu a nakonec strach. Zmatená jsem byla, protože tak se cítí asi většina lidí, když se najedou z ničeho nic vzbudí uprostřed noci z krásného snu. Potom, co jsem zjistila, že jsem se probudila úplně zbytečně, se dostavila zlost. A nakonec tu byl strach, když mi došlo, proč jsem se vzbudila.
V tu chvíli se to ozvalo znovu. Zvuk, který mě vytrhl ze sladkého snění. Duté rány vycházející z přízemí pronikaly škvírami v podlaze a hledaly si cestu do mého ucha.
Otevřela jsem oči a posadila se na posteli. Pomalu jsem se rozhlédla po tmavém pokoji. V šeru jsem rozeznávala obrysy skříně, psacího stolu a hraček poházených po zemi. Digitální budík na nočním stolku oznamoval zářivými červenými číslicemi čas 1:02. Všechno se zdálo být v pořádku. Až na ty rány.
Seděla jsem bez hnutí a napínala uši, abych lépe slyšela. Bouchání se postupně změnilo v jakési šoupání a skřípání. Jako kdyby někdo přesouval těžký nábytek. A najednou něco s třísknutím dopadlo na dlaždice.
,,Šimone!"zavolala jsem, jak nejhlasitěji jsem se odvážila. Přesto to znělo jako přidušený šepot. Pokoj jsem totiž sdílela se svým o dva roky starším bratrem, který, jak jsem pevně doufala, leží a spí na palandě přímo nade mnou.
Několik dlouhých vteřin se nic neozývalo. V hrůze mě napadlo, že Šimon v pokoji vůbec není. Potom se ale naštěstí ozvala rozespalá odpověď: ,,Co se děje? Proč mě budíš, Vendy?"
Nebylo však třeba na bratrovu otázku odpovídat. K pochopení úplně stačil další zvuk tříštícího se skla.
,,Co to sakra bylo?"zeptal se Šimon, ale nečekal na odpověď. Stejně bych mu nebyla schopná nic říct. Místo toho jsem slyšela, jak se nade mnou vrtí a vyhrabává z přikrývek. Potom si sedl na okraj palandy a nechal své nohy viset přes okraj až ke mě dolů.
Několik následujících minut jsme oba pečlivě poslouchali a ani nedutali. Zvuk se opět změnil. Tentokrát zněl jako pomalé těžké kroky. Kroky, jdoucí ke schodišti do patra!
Bratr seskočil na podlahu a pomalu se přiblížil ke dveřím. Byly trochu pootevřené. Opatrně nakoukl škvírou na chodbu. Trvalo to snad celou věčnost, než se ohlédl zpátky a pokynul mi, ať se jdu podívat.
Vylezla jsem z postele a plaše se vydala ke dveřím. Posadila jsem se vedle Šimona a ani nedýchala rozčilením.
Kroky po schodech se blížily. S každým dalším schodem, bilo mé srdce rychleji. Brzy se na chodbě objevila temná postava a cosi velkého nesla v rukou. Jak se k nám blížila, dopadlo na ni měsíční světlo.
Byl to náš táta.
Býval by mi i spadl kámen ze srdce. Bývala bych si i oddechla a šla zase spát, kdybych neviděla to, co nesl v rukou. Nebo spíše tu, kterou nesl v rukou! Naši maminku!
Spočívala bezvládně v jeho náruči. Hlava zakloněná v podivném úhlu, ruce a nohy jí visely od těla jen jako kusy mrtvého masa. Bílé tričko měla potřísněné temně rudou tekutinou. Krví? Dost možná!
Tatínek ji odnesl do ložnice a jakoby tušil, že ho někdo pozoruje, zabouchl za sebou dveře.
Vyděšeně jsem se podívala na svého bratra. Jako socha stále tupě zíral na potemnělou chodbu. Ve tváři se mu značil nepopsatelný šok. Myslím, že by byl raději zjistil, že u nás doma straší duchové. Pravda se ale zdála být nanejvýš jasná. Náš otec zabil naší matku!
Nedokázali jsme se ani hnout. Seděli jsme dál u dveří jako přikovaní a jen těžko se srovnávali se skutečností, že tatínek je vrah. Možná nás to ale nemělo tolik překvapovat. Před pár dny se rodiče ošklivě pohádali. Já s bratrem jsme je tajně poslouchali z vedlejší místnosti. Nevěděli jsme přesně kvůli čemu, ale maminka si odnesla pěkných pár modřin. Vlastně jsme se teď stali sirotky. V osmi a deseti letech. Minuty ubíhaly.
