Projdeme do podpalubí v zadní části lodi. Je to tu dost ošuntělé místo. Tyče od zábradlí jsou obalené rezavou pokrývkou, takže se jich raději nedotýkám, aby náhodou neupadly. Ze stropu visí pavučiny a celkově jde z této místnosti podivný zápach vlhkosti. Nemohli jsme si zrovna dvakrát vybírat, jaký typ lodi pro plavbu zvolit - Xarus nám nabídl tuhle a pak ještě jednu, do které by se nevešla ani polovina členů Abahigi... takže volby byla jasná. Užitek nad komfortem.
V podpalubí jsme původně moc věcí skladovat nechtěli, ale nakonec jsme prostor využili pro dodatečnou zásobu kožešin, nářadí na opravu, a pro skladování dalších drobných věcí, které se nezreziví ve vlhkém prostředí. Celkově by tu mělo být 170 beden, z toho 120 otevřených a 50 uzavřených - to by odpovídalo délce naší cesty. Prolistuji ještě jednou seznam a spočítám bedny - přesně do počtu. Seznam odhodím na zem ke dveřím a sundám si teplou bundu - toto bude na dlouho.
Rozhlédnu se po otevřených bednách a začnu se v jedné z nich hrabat. Protože jsou bedny skoro 150 cm vysoké, musím se dovnitř hodně zohnout, abych se prodral až ke dnu.
„Co tady konkrétně hledáme?" ozve se mi Diana za zády a koutkem oka zahlédnu, jak se začne vrtat v jiné bedně na druhém konci místnosti.
Musím přiznat, že umí máknout. Jsme už ve čtvrtém podpalubním skladu a tohle je poprvé, co vůbec otevřela pusu. Pamatuji si, jak si stěžovala při hodině tělovýchovy, když musela dělat výmyk. Zařadil jsem si jí tenkrát do skupinky - líných slečinek. Můj radar na lidi asi není v poslední době v pořádku, protože Diana zatím udělala vždy to, co se jí řeklo.
„Prostě cokoliv," vytáhnu další kožešinu, kterou odhodím na zem na víko a dostanu se tak na dně bedny. Nic. Všechny kožešiny vrátím zpátky, zaklapnu víko a přejdu k další otevřené bedně.
„Nebylo by účinnější otevřít spíš uzavřené bedny?"
„Taky že je otevřeme. Chtěl jsem nejdříve prohrabat ty otevřené, ale jestli chceš, můžeš klidně začít hned..." ukážu k velkému šperháku, opřeného o zeď.
Uslyším za zády zvuk táhnoucího šperháku po zemi. Nebýt mi za zády Diana, tak se asi fakt otočím a zkontroluji, zda za mnou nestojí nějaký sériový vrah z japonských hororů. Je to přesně takový ten děsivý zvuk, co bych nechtěl slyšet v noci v černé uličce. Celý tento hororový scénář však pokazí Dianin vzlyk, který vydává vždy, když zvedá něco těžkého a pak...
Musím se usmát nad nadávkami, které Diana vypustí z pusy.
Docela jsem si jí oblíbil za těch několik málo týdnů. Pravidelně chodí na ranní tréninky, při kterých si vede obzvlášť dobře. I když jí střelba na dálku moc nejde, vykazuje dobré výsledky převážně v boji na blízko. Přemohla dokonce několik našich kluků, kteří trénují mnohem déle než ona. S Aaronem jsme zírali jak magoři, když dostala na lopatky jednoho vedoucího jednotky. Dokázala perfektně využít své malé postavy a dostat ho zespodu prudkými a hbitými pohyby, které protivník nečekal.
Bratra jí vyškolila hodně dobře.
Jediné, co jí pokazilo image, bylo to přehnané poskakování kolem po jakémkoliv úspěchu. Jakmile v tréninku dosáhla něčeho nového, nebo se jí něco povedlo, začala se nakažlivě usmívat a vyřvávat kolem sebe „já jsem prostě řízek." To doplnila o kulturistickou pózu. Poprvé jsme na ni všichni zírali jak volové od pastvy.
A to není ojedinělý případ. Skoro každý druhý den přijde s nějakým divným vtipem, který mi pak leží v hlavě polovinu dne. Vždycky mi tak dokáže zvednout náladu v těch nejhorších časech. Už aspoň vím, proč si ji Lorelai tak moc oblíbila. Ona je prostě... svá.
ČTEŠ
Ten Pravý (druhý díl)
AventuraLorelai se společně se svou kamarádkou Dianou vydává na Sibiř, aby zjistila, kdo vlastně je. Pouští se do nebezpečné hry, která by mohla konečně srazit Lapis k zemi, ale musí být hodně opatrná, aby nikdo nezjistil, že je naživu. Zároveň se potýká se...