Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Taehyungu? Najez se prosím."
Seděl jsem nehnutě na gauči a pozoroval nástěnné hodiny, přesněji ciferník, který se již přibližoval k určitému času.
Každý den ubíhá tak zatraceně pomalu, nežiji kvůli ničemu jinému, pouze čekám na večer, na dobu, kdy Slunce zapadne.
Podíval jsem se na svého bratra, který se posadil vedle mě na gauč a věnoval mi zarmoucený pohled, který mi předvádí každičký den, již několik měsíců.
,,Děkuji Yoongi, ale nemám hlad." odpovím.
Stáhl jsem si rukávy od své mikiny a opět se zadíval před sebe, uběhly další tři minuty. Dýchal jsem pomalu, byla mi zima i přes to, že v bytě vládlo příjemné teplo.
,,Já už tohle nesnesu." vysloví.
Jeho slova mě tolik nezajímala, ale kvůli slušnosti jsem se na něho podíval a sledoval, jak si frustrovaně vjel do svých vlasů a v sekundě se zvedl z gauče.
,,Podívej se na sebe! Nežereš, nikam nechodíš a sotva mluvíš, každý den sedíš tady a čumíš na ty zkurvený hodiny." křikne.
Zvyšoval na mě hlas pravidelně, ale já ho nevnímal snad nikdy. Beze slova jsem na něho hleděl s neutrálním výrazem a neměl v plánu mu odpovídat.
Jeho to ovšem nahněvalo více, stará se o mě, protože jsme sourozenci, bydlím s ním, ale kdysi náš vztah byl moc hezký, teď už tomu tak není.
,,Je pryč, rozumíš tomu? Už se nevrátí a je mi to líto, ale ty musíš fungovat, prober se prosím." řekne.
Domnívá se, že doopravdy umřel, že již není mezi námi, ale to se šeredně plete.
,,On je stále se mnou." zašeptám.
Je se mnou, slíbil mi, že mě nikdy neopustí a svůj slib také dodržel. Můj bratr se na mě vyjeveně podíval, ale já svůj pohled upřel na hodiny a odpočítával poslední minuty.
,,Ne, on se kurva vyboural, protože jel pod vlivem a ohrozil i tebe! Věř mi, že si dokážu představit, jak kurevsky moc tě to bolí, ale už je to skoro rok a ty musíš jít dál."
Nepřestal mluvit, ale já ho definitivně přestal vnímat a beze slova jsem se zvedl. Zatočila se mi hlava, ale dokázal jsem se pomalu rozejít, přibližující se do svého pokoje.
Řval na mě z obýváku, říkal mi, ať se jdu léčit, nadával mi a já to svým způsobem respektoval, protože se staral vždy, ale nyní nemusí, protože jsem v pořádku.
Zavřel jsem za sebou dveře a posadil se na postel.
Slunce konečně zapadlo, můj pokoj pohltila tma a já na moment zavřel oči, zhluboka vydechl a nevědomě zašeptal jeho jméno.
