,,Budíček!" zařval někdo známý v mém pokoji.
Pomalu jsem otevřela oči a co jsem neviděla.
Moje máma stála ve dveřích smála se od ucha k uchu a komicky poskakovala na místě.
Šibalsky jsem se usmála a vstala z postele.
Udělala si ranní hygienu a oblékla se.
Vrátila jsem se zpět do pokoje a ani mě nepřekvapovalo to, že moje sestřenice Terka stále leží zahrabaná v posteli.
Její kratší zlaté vlasy se proměnily na slámu. Byly oddělené od sebe na maličké, suché pramínky.
Ušklíbla jsem se a s radostí jsem jí strhla peřinu na zem.
Naštvaně zabručela a schovala si hlavu pod polštář.
,,Vstávej ty lenochu! Za chvíli je snídaně a potom," říkala jsem nadšeně a při tom tančila do rytmu písně, kterou jsem slyšela jen já. ,,potom pojedeme na tábor!"
,,Mě to nezajímá! Nech mě spát aspoň do 8!" Odsekla.
Podívala jsem se na ni stylem "děláš si srandu?" A vyšla jsem z místnosti abych mohla jít vzbudit mojí starší sestru. Byla ještě posteli a v klidu si pochrupovala.
Udělala jsem ti samé jako sestřenici, ale sestra to vzala lépe. Jakmile jsem jí strhla peřinu promnula si oči a sedla si.
,,Proč mě budíš tak brzo?" zeptala se s menším náznakem úsměvu.
,,Nevím. Asi protože můžu?" pokrčila jsem rameny a pousmála se.
***
Seděla jsem v autě už dobrou hodinu a pořád jsem jenom koukala z zatmaveného okýnka a poslouchala písničky.
Začala hrát má oblíbená píseň.
Zavřela jsem oči a zaposlouchal se do textu.
Your love, your love, your love,
I miss that.
Your love, your love, your love,
I want that.
Your touch, your touch , your touch,
I need that.
Najednou jsme zastavili. Moje srdce se zastavilo.
Po roce jsem zase tady!
Vzpomínky se hrnuly jako lavina a já nestíhala zadržovat slzy z těch vzpomínek co jsem tady prožila.
Ty lidi...už jsou pryč.
***
Právě jsem si vybalovala, když jsem začala slyšet první dětské křiky.
Mělo tu být až 50 děti společně s 7my praktikanty, zdravotnicí, dvěma kuchaři a dvěma vedoucími.
Bydlela jsem v bývalé družině s mojí sestřenicí a její kamarádkou Sárou.
Na neštěstí jsme bydleli na klučičí budově takže tam nebyly holčičí záchody.
Moje starší sestra Adel, tu byla jako praktikantka společně se svým přítelem Jakubem. Na jejich neštěstí spali v dílně, kde se minulý rok dělali křesadla apod.
Když jsem si vybalila vyšla jsem ven na čerstvý vzduch.
Už jsem viděla i Sáru a spoustu jiných neznámých tváří, které řvaly a běhaly kolem jako splašený.
Poznala jsem snad jenom tři tváře ze všech těch dětí.
Malého Kubíka, který byl syn jednoho z vedoucích a jeho staršího bratra.
Potom jsem poznala Patrícii. Byla to malá blondýnka s krátkýmy, ale hustýmy vlasy a droboučko srostlé obočí se nedalo přehlédnout.
Měla jsem pocit, že zrovna ona byla ta nejhlasitější ze všech. Bylo jí teprve 8 a znala jsem ji z minulého roku.
Je to tu úplně stejné pomyslela jsem si. Beach volejbalové hřiště, cvičící stroje, trampolína, několik jabloní, dlouhý růžový domeček kde byla jídelna, kuchyň apod., dvě budovy, menší skleník, stolní tenis, zahrada a hasičská nádrž místo bazénu.
Vzpomínkový nával pořád pokračoval. Vzpomínala jsem hlavně na mojí bývalou spolubydlící Market, která tu bohužel nebyla, a na Zuzku, 14ti letou holku, která byla ostříhaná na ježka takže měla tak maximálně deseticentimetrové valsy. Chovala se podobně jako já. Ráda spala, jedla, objímala polštář a koukala na Anime. Chyběla mi.
Nevěděla jsem co mám dělat. Na pokoji byla nuda venku se semnou nikdo nebavil, protože Terka se zajímala jenom o svoji
kamarádku a Patricie s ostatními dětmi mě nepoznávali, byli až moc malé, nebo naopak.
Co si budem, za ten rok jsem se DOST změnila.
Ani bych se jim nedivila...
Taky bych sama sebe nepoznala...
Jen tak jsem asi 10 minut přecházela od jednoho stroje k druhému, než mě napadlo, že bych si mohla na pokoj skočit pro lízátka a rozdávat je praktikantů
***
Nic... Po asi 5 minutách už mě to přestalo bavit. Občas jsem zaslechla lehký smích zpoza dveří, ale mě už to nezajímalo. Měla jsem chuť jít za praktikanty a a napráskat je, ale neudělala jsem to, protože mě z mých myšlenek vytrhlo rychlé otevření dveří a za nimi stála osoba s hodně znuděným obličejem.
Ne nic jsem nečekala a odstrčila ji abych mohla projít.
Je tak otravná! Proč tady musí být??
Protočila jsem oči.
Ses jsem si před velký zelený kufr před mojí postelí a štrachala jsem v něm tak dlouho, že to očividně začalo štvát i Terku, která si do té doby spokojeně koukala do počítače.
Jakože ji z toho nebolí oči?!
Koukala do mobilu 24/7 a nemá žádné problémy s očima zatímco já, která se na něj koukám tak max. 2 hodiny denně a mám brýle už tak rok.
Když už to vypadalo, že za chvíli vybouchne jsem je konečně našla.
Vyšla jsem z velké budovy a zamířila jsem směrem k velké rezavé bráně, kde byl velký stůl pod plachtou a okolo stálo 5 praktikantů společně s jedním vedoucím a zdravotnicí.
Postupně přicházeli i malý opozdilci, o které se teď zajímali jen
vedoucí se zdravotnicí, takže
praktikanti měli volno aspoň na 20 minut. Využila jsem situace a vyrazila ke své starší sestře s 5 lízátky v ruce.
Spokojeně jsem si poskakovala až jsem došla k známým tvářím z
minulého roku.
,, Adél?" řekla jsem s lehkým úsměvem s lízátky za zády.
,,Ano?" řekla a sklonila se trochu níž ke mně. ,,Výběr si ruku!" vykřikla jsem a zakryla si pusu s úsměvem. ,,Chci pravou." řekla s úsměvem a ukázala na moji ruku.
Očkem jsem se podívala přes svoje rameno abych zjistila, co si vybrala.
Pomerančové! To má nejradši! řekla jsem si v duchu a usmála se.
Spokojeně jsem vytáhla ruku zpoza zad a podala ji její vybranou cukrovinku. ,,Děkuji." řekla a usmála se. Otočila jsem se k další postavě. Byl to Jakub.
Jeho černé dlouhé vlasy s černou, matnou a úzkou čelenkou se leskly v paprskách slunce.
Přehodila jsem si lízátka čtyřikrát z jedné ruky do druhé a řekla
,,Vyber si ruku!"
Kuba se na mě šibalsky usmál a zamyslel se. Z jeho oči jsem vyčetla, že se snaží najít kousek obalu za mými zády.
Zamhouřila jsem oči a pousmála se.
,,Dělej!" Propíchl a jsem ho pohledem. Stal tam dobré dvě minuty a jeho oči se pohybovaly ze strany na stranu. ,,Levá!"
řekl s trochu otráveným hlasem.
Vytáhla jsem na něj moji
otevřenou dlaň s citronovým lízátkem.
Viděla jsem, že byl rád za svojí práci.
