Černé květy |Jikook|

Černé květy

Tma...

Šlachovité úponky neznámé rostliny, s trny zabodávajícími se hluboko do kůže...

Obmotávají se kolem zápěstí, kotníků a trupu...

Černé květy, naplněné zžíravou prázdnotou, přinášející pocit zoufalství a beznaděje...

Chlapec se s trhnutím probere. Po čele mu stéká ledový pot a srdce bije na poplach. Snaží se dýchat, ale ztěžklý dech mu to znemožňuje. Unaveně se posadí na posteli a protře oči. Jeho zrak si pomalu přivyká okolní tmě. Rozpoznává důvěrně známé obrysy nacházející se v jeho pokoji a zoufale se snaží zklidnit svůj vysoký srdeční tep.

,,Nic se neděje, byl to jen sen, hlavně klid," šeptá si pro sebe. Většinou to pomáhá, ale dnes to z nějakého důvodu nefunguje.

Poslepu zašmátrá na svém nočním stolku, ve snaze najít svůj mobil. Když ho konečně najde popadne ho a zapne. Ostré modré světlo se zabodne do jeho únavou pálících očí. Musí je na chvíli zavřít, aby jim ulevil. Po chvíli je opět otevře a najde kontakt na svoji nejlepší kamarádku.

,,Jimine, víš kolik je hodin," ozve se její hlas, krátce po třetím zazvonění. Jde poznat jak je napružená, kdo by taky nebyl když vás někdo o půl druhé ráno vyruší ze spánku.

,,Omlouvám se Jules," pronese provinile Jimin,: ,,ale už nevím co se sebou."

Chvíli je na druhé straně ticho. ,,Zase ten sen," zeptá se nakonec znepokojeně. Mladík jí neurčitým zvukem její domněnku potvrdí. ,,Hned tam budu," řekne nakonec. O deset minut později, už je slyšet jemné klepání na dveře pokoje. Jimin vstane se záměrem dveře otevřít. Stojí za nimi vysoká blondýnka s pronikavýma očima. Jakmile jí mladík spatří jeho srdce se konečně zklidní. Dívka se beze slova nahrne dovnitř a obejme ho. Ten jí objetí vrátí, přičemž si zavrtá tvář do jejích voňavých vlasů. Chvíli takhle stojí, než se od sebe odtáhnou. Jimin zavře dveře, zatímco Jules se mezitím odebere na jeho postel. Posadí se a opře o stěnu za sebou. Jimin jí následuje. Za ty tři roky co se znají, se z toho stal jakýsi rituál.

,,Chceš si o tom promluvit," zeptá se Jules, čímž přeruší příjemné ticho vládnoucí mezi nimi. Jimin jen zavrtí hlavou, přičemž se pohodlně opře a zavře oči. Přítomnost druhé, známé osoby ho uklidňuje. Najednou pocítí tu hroznou únavu, kterou si předtím ani neuvědomoval.

,,Mám tu zůstat," zazní další otázka z její strany. To už se jí v odpovědi dostaví jemné kývnutí. Dívka si tedy nastaví budík, aby stihla vstát ještě před budíčkem a vypakovat se tak včas zpět do svého pokoje.

Na internátu taneční akademie Angel Wing, platila přísná pravidla, která se musela holt dodržovat. Patřilo mezi ně i pravidlo, že dívky se nesmí zdržovat na pokojí určených pro chlapce a naopak. Kdyby jí tu našli byl by z toho pěknej průšvich.

Dívka se s povzdechem otočí na svého kamaráda. Tvář má již uvolněnou spánkem a jemně se při tom usmívá. Je zvláštní ho takhle vidět. Poslední půl rok je jeho tvář stažená starostmi a únavou, kterou Jules přisuzovala špatnému spánku. Kolikrát Jiminovi radila, ať navštíví odborníka, ale ten kluk je až moc hrdý na to, aby přiznal slabost. Vždy ji tedy odbil s tím, že je to jen dočasná slabost a brzy to jistě přejde.

Jo, to sotva, pomyslela si naštvaně. Dělala si o něj starosti. Dnes to nebylo poprvé co jí celý roztřesený volal, uprostřed noci.

Vždy přišla. Vždy si o tom chtěla promluvit. A Jimin vždy usnul.

Tohle nemůže skončit dobře, mihlo se jí hlavou zatímco usínala.

*

Jimina ráno probral řinčiví zvuk jeho budíku. Nenastavoval si na něj žádnou melodii, protože vstávání bytostně nesnášel a měl obavu, že by se mu potom mohla melodie zprotivit.