Můj sen <3

Všechno pryč...

Probudím se asi v deset. Mrknu na mobil. Asi patnáct zmeškaných hovorů a pět SMSek. Všechny od Pearl. Omlouvá se mi. Ve všech SMSkách...Jen mobil znovu odložím, rozezní se znovu vyzváněcí tón...Neodolám a zvednu to. ,,Jo?" zeptám se a hlasitě zívnu. ,,April! Promiň puso," řekne a jde slyšet, jak nemůže popadnout dech. ,,Pearl..." ,,Nic neříkej! Jedu k tobě!" Nejsem si jistá, jestli ji chci vidět. Ani, jestli jí mám dát ještě šanci. Už jsem kvůli ní hodněkrát brečela. Není to poprvé. Ani naposledy...Mám/Nemám? Trošku mi to připomíná ty slova v Hamletově monologu: Být či nebýt? Ale teďka je to složitější. Nemůžu jí už nic říct, protože to hned v zápětí típla. Asi abych nemohla protestovat...Zívnu a ještě si sednu ke stolu. Šáhnu do přihrádky, kde leží moje ručně psaná kniha. Otevřu ji...Už mi zbývá asi jen dvacet stránek do konce. Automaticky beru pero a začnu psát. Nepostřehnu zvonek a tak sebou strašně cuknu, když se najednou rozletí dveře a tam stojí Pearl. ,,Bože, tys mě viděsila," řeknu. ,,Kdo tě pustil?" ,,Taková zlatá osůbka, jménem tvá máma," řekne a s hlasitým vzdechem padne na mou postel. Potom si všimne, co to držím v ruce. Nenápadně se přiblíží a vytrhne mi knížku z rukou. Otevře to na první stránce a začne číst:,, Smrt je..bla, bla, bla. Já to zažila...bla, bla, bla," začne se hlasitě smát. ,,Co je?" zeptám se a ušklíbnu se na ni. Ona CELOU tu knihu popadne a vyhodí z okna. ,,Co to děláš?!" zakřičím na ni a vrhnu se k oknu...Kniha leží celá rozmočená dole v kaluži...