Beautiful Scars

Odložím tašku na lavičku v šatně a vyhrabu z ní tepláky a volné tričko. Vlasy, které mi padají do očí, ledabyle svážu do culíku. Ze zvyku prolétnu nové příspěvky na Instagramu a odeberu se do tanečního sálu. Tenisky společně s ponožkami pohodím kamsi do rohu. Vždy si je na tréninky beru, i když nejradši tančím naboso, abych cítil i sebemenší dotyk s podlahou.

Pozdravím ostatní a začnu se protahovat, ale nedokážu se soustředit. Už je to skoro půl roku od doby, co tu Jungkook není. Vím, že to trápí celý tým, ale občas mám pocit, jako by je to vůbec nezasáhlo. A to i přes fakt, že vystoupení, který jsme na zítra připravili, z části představuje uctění jeho památky.

„Jimine," luskne mi před obličejem Hoseok, náš hlavní choreograf, když si všimne, že otupěle hledím do zrcadla. „Všechno v pohodě?" Jako vždy se oblíkl, jako by se chystal na módní přehlídku, ne na čtyřhodinový trénink.

„J-Jo," vzhlédnu k němu, „jen mi je trochu šoufl z včerejší party..." Opravdu jsem toho vypil víc než obvykle, ale kocovina mě netrápí tolik jako ztráta jednoho z nejbližších přátel.

Hoseok jen chápavě přikývne a poplácá mě po zádech. Pak už si stoupne před zrcadlo a otočí se čelem k nám. „Tak!" Tleskne zvesela. „Dáme se do práce! Než přijde Eunjeong, pokusíme se projet první část show."

Seong Eunjeong. K-popová hvězda, pro kterou společně s dalšími téměř třiceti lidmi tančím na jejích vystoupeních. Jungkook taky patřil do naší party, dokud se společně s Eunjeong nevybourali, když odjížděli z jednoho hotelu v Okazaki. Nějakej týpek s více promile alkoholu v krvi, než by bylo zdravý, vjel do protisměru přímo naproti nim.

Moc si z toho období nepamatuju, protože jsem se uzavřel do sebe a odmítal vytáhnout paty z bytu. Vím jen, že to tehdy média dost nafoukly. Už jen ze čtení názvů článků o jejich neštěstí se mi zvedal žaludek. Bulvár se víc zajímal o jejich vztah než o Jungkookovu smrt.

Jo, trefili se. Všichni, kteří je alespoň trochu znali, cítili, že jsou něco víc než kamarádi, ale na tom už teď přece nezáleželo.

„Ahoj, tak jak to jde?" ptá se Eunjeong, když dorazí o hodinu později. Růžově obarvené vlasy má spletené do dvou copánků. Ofinu si uhlazuje rukou, což dřív nedělala. Myslím, že si tento zlozvyk vypěstovala během druhého turné, které jsme společně absolvovali, kvůli nadměrnému stresu.

Nevnímám, co jí Hoseok říká. S koncertem za rohem se nedokážu na nic pořádně soustředit. Poslední dobou mě tanec nenaplňuje jako dřív, s čímž jsem se zatím svěřil jen Taehyungovi. Včera na party.

Zrovna z repráků znělo Dimples od Woosunga, když jsem se se sklenkou vodky opíral o barovej stůl a Taehyung se ke mně nahnul. „Třeba je to jen fáze," sám zrovna otevřel další flašku Soju. „Myslím, že to ze sebe potřebuješ dostat. Udělat za tím tlustou čáru, posunout se dál. Po tom koncertu se určitě budeš cítit líp, už to v sobě nemusíš dál dusit. Chápeš?"

„Hm," pokýval jsem hlavou a kopl do sebe dalšího panáka.

„Víš, že si můžeš dát pauzu, že jo?" pokračoval Tae dřív, než jsem stačil sestavit smysluplnou větu. „Nemusíš nikomu nic vysvětlovat, víš přece, že to vzalo všechny." Snažil se překřičet hlasitou hudbu. „A já jsem přímo tady a nikam nejdu!" Vzal můj obličej do dlaní. „Je ti to jasný?!" Uslzenýma očima jsem zíral do těch jeho a pomyslel si, že lepšího kamaráda bych si nemohl přát.

Zatímco se Hoseok vybavuje s Eunjeong, dloubne mě Tae do žebra. Málem na něj vyplivnu vodu, kterou se snažím osvěžit.

„Čau, kam ses včera vytratil?" vyzvídá. „Hledal jsem tě."