Nebelvírská smečka

Návštěva ošetřovny

REMUS

Protože se mě kluci večer rozhodli vyzpovídat, kvůli Caroline, tak jsme kecali do půl třetí ráno. Usnul jsem pak sotva na dvě hodiny. Rozhodl jsem se vydat do společenky. S sebou jsme si vzal pro jistotu knihu, ale myslím si, že na čtení stejně nebudu mít náladu. Sešel jsem schody dolů, ale zarazilo mě, že někdo sedí na mém oblíbeném místě. Úplně vzadu u krbu, ve kterém sálal ještě oheň z večera, seděla Caroline. Musela slyšet mé kroky, protože se najednou otočila.

,,Co tady děláš?" zeptala se mě s údivem.

,,To bych se mohl zeptat i já tebe." řekl jsem možná až moc nepřátelsky.

,,Promiň, já... nemohla jsem spát."

,,Ne, ty promiň. Nechtěl jsem to říct, tak agresivně. Já taky nemůžu spát." snažil jsem se být teď milejší. Caroline je milá a hodná. Nemůže za to, že je zítra úplněk. Moje nálada se měnila s cyklem. Budu muset s klukama probrat mojí zítřejší přeměnu.

,,Co čteš?" vytrhla mě z myšlenek svou otázkou. Oči měla upřené na knize, co jsem měl v ruce.

,,Nějaké staré spisy. Co ty?"

,,Pýcha a předsudek."

,,To je mudlovské ne?"

,,Ano. Ty se vyznáš v mudlovské literatuře?" zeptala se s údivem. Posadil jsem se naproti ní do křesla a začal si ohřívat ruce u dohořívajících polínek v krbu.

,,Někdo se holt vyzná v barvách a někdo v knihách." řekl jsem a okem stihl zavadit o její pohled.. Usmála se na mě, viditelně potěšená, že jsem si vzpomněl na její záliby. Bylo roztomilé, jak byla skromná. Povídali jsme si až do rozbřesku. Nakonec jsme se rozhodli, že se vrátíme na pokoj, aby ostatní neměli důvody ke zbytečným drbům.

,,No, taaaaak kluci, musíte vstávat, nebo přijdete pozdě na první hodinu." snažil jsem se už dobrých deset minut přivést zpět k životu kluky ze světa snů.

,,Cože?!" probudil se náhle Sirius.

,,No, konečně. Říkal jsem, že přijdete pozdě na první hodinu."

,,Ale neeeee."

,,Neboj, když si pospíšíte tak se McGonagallce snad nějak vymluvíte." řekl jsem překvapen nad tím, že se Sirius stará o své vzdělání.

,,Kolik zbývá času do první hodiny?" zeptal se ještě rozespale James, který právě otevřel oči.

,,Nevím přesně, asi deset minut." pokrčil jsem nevzrušeně rameny a dál hledal mezi změtí oblečení učebnici do přeměňování.

,,To snad ne." řekl Sirius sklesle.

,,Siriusi, vždyť ti říkám, že když teď hejbnete kostrou, tak to jakž takž stihnete." nechápal jsem, o co mu jde.

,,Ale o hodinu mi tady vůbec nejde. My jsme prošvihli snídani!!! To je jediný důvod kvůli, kterému každé ráno vstávám." pronesl vážne Sirius.

,,Omyl..., vy... jste... nestihli... snídani... já... na... ni... byl." řekl jsem mezi škytavkou, kterou jsem z toho smíchu dostal.

,,Tak počkat, ty ráno vstáváš kvůli snídani a ne kvůli mně?" otočil se na něj pohoršeně James, načež se chytl křečovitě za srdce. ,,Tak to bolí."

,,Vy jste vážně paka kluci." řekl Petr, který vstal z postele a už se převlékal. To už je, co říct, když i Petr vstal, jako druhý.

Na hodinu jsme to měli jen tak tak, ale nakonec jsme to stihli těsně před McGonagallovou. Holky na nás udiveně zírali. Vlastně se jim ani nedivím. Musel na nás být pohled k popukání.

CAROLINE

Týdny ubíhali, jako voda a byl tu další pátek. S holkama jsme se začali více bavit s Poberty a i Lily vzala Jamese trochu více na milost. Všichni to brali, jako úspěch. Za to James z toho měl málem zásnuby. Nejvíc času jsem trávila s Remusem. Choval se ke mně moc hezky. Chodili jsme spolu do knihovny, k jezeru a chodili jsme spolu na procházky.

Bylo příjemné začít od znovu, kde mě nikdo nezná. Ale no tak, Caroline zase se propadáš do černých myšlenek. Nemysli na to, minulost nezměníš. Už zase se ozval ten otravný hlásek. Vždyť já vím. Okřikla jsem samu sebe v hlavě. Ale jakoby se přede mnou otevřely brány do mé minulosti. Znovu jsem to měla před očima. Tu noc, kdy se to všechno stalo. Začala jsem sebou nepatrně škubat. Najednou se mi podlomily nohy a já se poroučela k zemi. Před očima jen prázdno.

REMUS

Šli jsme se s Caroline projít, tak jak to děláme posledních pár týdnů. Byli jsme už skoro u jezera, když v tom sebou Caroline začala podivně škubat.

,,Caroline?" oslovil jsem ji. Nevnímala. ,,Caroline! No, tak! Caroline!" Teď jsem byl naprosto šílený strachy. Nevnímala mě. Pochybuji, že vůbec ví, co se kolem ní děje. Najednou se jí podlomila kolena a řítila se k zemi. Chytil jsem jí, než stihla spadnout a rozběhl jsem se s ní na ošetřovnu.

Donesl jsem ji k madam Pomfreyové, která si ji hned vzala do péče. V tomhle byla Poppy neuvěřitelná. Když prostě někdo potřeboval ošetřit, tak ho ošetřila, aniž by se pídila za tím, co se vlastně stalo.

,,Co s ní je?" zeptal jsem se po dvacetiminutovém čekání madame Pomfreyové.

,,Pravděpodobně, měla jen nějaký šok." řekla.

,,Aha a mohu tu počkat, než se probere?" k mému štěstí s tím Poppy neměla sebemenší problém.

CAROLINE

Začala jsem slyšet šum kolem sebe. Otevřela jsem pomalu oči. První, co jsem viděla byl vysoký bílý strop a celkové světlo mě bilo do očí. Když jsem více zaostřila, všimla jsem si, že vedle mě sedí Remus. Spal. Měla jsme úplně vyschnuto v krku. Chtěla jsem si podat sklenici s vodou, která byla na stolku vedle mě, ale k mé smůle, jsem sklenici upustila a ta se roztříštila o zem. Tím jsem samozřejmě probudila Remuse.

,,Jsi v pořádku?" vyhrkl strachem v hlase.

,,Jo, jenom jsem se chtěla napít." zachraptila jsem, protože se mi špatně mluvilo.

,,Vydrž." vytáhnul z kapsy hůlku, namířil s ní na střepy vedle mého lůžka a řekl ,,Reparo." Sklenice se zpět zcelila. Remus na ni podruhé namířil, ale tentokrát pronesl ,,Aquamenti." a sklenice se naplnila vodou.

,,Na tu máš." a podal mi sklenici. Najednou jsem ji do sebe obrátila, jakou jsem měla žízeň.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se.

,,Osm dní." řekl rozpačitě Remus.

,,Cože?!" zachraptila jsem nevěřícně.

,,Tohle mi už nikdy nedělej." Remus vypadal, snad hůř, jak já a to jsem se ještě neviděla. ,,Ani si neumíš představit, jak jsem se o tebe bál." řekl to skoro se slzami v očích.

,,Promiň."

,,Vždyť za to přece nemůžeš. Jenom jsi mě hrozně vyděsila."

,,Aaaaa, slečno Darwinová, vy jste nám dala." ozvala se Madame Pomfreyová. ,,Tu máte vypijte to." a podala mi nevábně vypadající tekutinu. Vypila jsem ji do dna a v krku mě začalo nepříjemně pálit. Ovšem do pár minut sucho v krku zmizelo, a už jsem se ani necítila, tak zesláblá.

,,Ostatní budou nadšení, že už jsi se probrala." řekl Remus.

,,Pane Lupine, slečna Darwinová potřebuje teď hlavně klid. Jestli chcete, přijďte zase zítra." řekla madame Pomfreyová a už, už ho vystrkovala ven z ošetřovny. Remus na mě hodil ještě omluvný pohled a ztratil se mi z očí. Byla jsem tak unavená, že jsem se opět ponořila do říše snů. A to byla chyba.