Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola padesátá třetí

David slíbil, že se ozve, uplynul ale celý týden a on nenapsal, ani nezavolal. Melissa jeho mlčení nechápala. Věděla, že byl zklamaný, když se nikam neposunuli, ale nečekala, že mu to vydrží tak dlouho. Nevěděla, jestli se třeba nezlobí na ni, byla to přeci jen ona, kdo ho do toho zatáhl. Možná otevřela zpola zahojené rány a on se s tím pral. Ráda by mu pomohla, několikrát už měla v ruce telefon, že Davidovi zavolá, v poslední chvíli si to vždycky zakázala, protože řekl, že se ozve sám. Nechtěla ho nějak uhánět, otravovat, nebo tak něco. David jí chyběl. Bez něj všechno nějak potemnělo, neměla důvod se smát, neměla si s kým upřímně promluvit. I když Carol volala obden, většinou se zeptala, jak se Melissa má a co je nového, to bylo tak všechno. Za celý týden se nesetkaly, protože Carol měla hodně práce, nebylo jí dobře, nebo měla v plánu večer Adamovi oznámit svoje malé tajemství. Co se týkalo toho posledního, ráno pak Melisse volala, protože k tomu nesebrala odvahu a byla z toho smutná. To byl veškerý obsah jejich rozhovorů. Melissa se mezi čtyřmi stěnami bytu cítila jako v pasti. Potřebovala se nějak zaměstnat, nechtěla být sama a myslet na nepříjemné věci. Chyběla jí i Marion, té napsala několik zpráv a pokusila se s ní spojit i telefonicky, bez jakékoli odezvy. Trápila se tím. Nebyla si jistá, jestli s ní nechce maminka mluvit, nebo jestli za tím stojí Samuel.

Bylo oblačné ráno a Melissa seděla u snídaně. Stejně jako poslední tři dny, vytočila Marionino telefonní číslo. Opět nic. Pak si uvědomila, že má ještě jednu možnost. Vytočila telefon k Marion do práce. Telefon vyzváněl docela dlouho.

„Kancelář Marion Smithové, tady Miley," ohlásil se ženský hlas, když někdo hovor přijal.

„Dobrý den, tady Melissa Smithová," představila se zaskočená tím, že to konečně někdo zvedl. „Jsem dcera Marion, potřebovala bych s ní mluvit."

„To bohužel teď nepůjde, paní Smithová. Marion má jednání, nesmím ji rušit, výslovně mi to zakázala. Jsem její asistentka, můžu něco vyřídit?" zajímala se Miley mile.

„Jak dlouho ještě budou jednat?" Melissa dostala nápad.

„Minimálně hodinu, teď začali. Zavoláte později? Mám to vyřídit?"

„Ne, to je v pořádku. Moc vám děkuji, Miley, moc jste mi pomohla."

Žena na druhé straně sice byla zaskočená, ale na nic se už neptala. Melissa se rozloučila a zavěsila. Ani se nepřevlékla, jen do ruky popadla kabelku, lehký kabát a obula si boty. Zamkla byt, seběhla schody, ve spěchu zamkla vchodové dveře od domu a téměř doběhla do auta. Párkrát se zhluboka nadechla, což jí pomohlo uklidnit se. Pak teprve nastartovala a vydala se známou cestou, kterou už ale celkem dlouho nejela. Rozhodně snad nikdy tudy nejela takhle nervózní.

Po skoro dvaceti minutách konečně zastavila před malou budovou a vystoupila. Mnohokrát tu stála, když čekala na tatínka, mnohokrát budovu jeho firmy viděla, dnes si tu ale připadala cizí. Najednou si nebyla jistá tím, co dělá, ani tím, jestli je to správně. Neváhala dlouho, musela s ní mluvit, potřebovala všechno urovnat, a to ideálně hned. Vždyť co tak hrozného se mohlo stát?

„Melisso, drahoušku, jakpak se máte?" přivítala Melissu, hned jak vešla, stařičká dáma za pultem pro recepční.

„Paní Evansová, dobrý den, ráda vás vidím." Melissa se usmála, opravdu tuhle ženu viděla ráda. Pamatovala si ji už z dětství, vždycky tu byla a několikrát Melissu jako malou hlídala, když měli její rodiče jednání.

„Jdete za maminkou? Myslím, že má jednání, ale jděte nahoru a řekněte Miley, že jsem vás poslala, ať počkáte tam."

„Děkuji, paní Evansová."