Záhada :o

59 7 0
                                    

Když knihu uvidím ležet v té kaluži, vytrysknou mi slzy. Má kniha, mé úsilí, na které jsem pracovala téměř měsíc, vše, je pryč. Otočím se. Pearl tam ještě stojí a směje se. ,,Ty..." řeknu. Nenalézám vhodná slova. ,,Vypadni!" zakřičím. Pearl se na mě překvapeně podívá. Ještě nikdy jsem jí nic takovýho neřekla. ,,Vypadni a už se sem nikdy nevracej! Nechci tě už ani vidět! Tak běž, sem řekla!" Pearl se na mě naposledy podívá a pak se otočí a práskne dveřmi. Má štěstí, třese se mi ruka. Ještě chvilku a dostala by facku. Potom si sednu na postel a znovu se rozbrečím. Jsem citlivka, já vím. Ale na té knize lpěl můj smutek. Najednou mi ztuhne v břiše. Až teď si uvědomím, že jen díky ní jsem přestala myslet na Mikea. A navíc...,,Miláčku,..." otočím se. Je to tu zase. Už se mi pár dní neozval...,,M..Mikeu?" opatrně si řeknu v hlavě. ,,Jo?" znovu se ozve. ,,Jaktože tě slyším?" řeknu si překvapeně. ,,Mohl jsem si vybrat jednu osůbku, která by mě slyšela. Nepřemýšlel jsem dlouho," slyším spokojeně. ,,Aha," řeknu si a posmutním. ,,Zlato, já vím, co bylo v té knize...Nebuď smutná..." ,,Jo, nejsem..." Potom se už neozve. Kašlu na to, nemůžu si celej život povídat s hlasem v hlavě. Vykloním se z okna a čekám, že tam uvidím tu pohromu...Ale mýlím se...Kniha už tam neleží...

Můj sen <3Kde žijí příběhy. Začni objevovat