Cellar

001

Během cesty do Londýna z mého rodného města Cambridge jsem dost přemýšlela. Přemýšlela jsem hlavně nad tím, jací tam budou lidé. Budou přátelští? Nebo budou stejní jako tam? Prudké zabrzdění mě vytrhlo z přemýšlení. „Jsme tu." Ozval se můj otčím z přední části auta. Můj bratr Ryan se natěšeně vyřítil z auta. A já? Já zůstala nehnutě sedět a v hloubi duše jsem doufala, že mámu a George (otčíma) napadne, že se chci vrátit zpět do Cambridge. „Lis, pojď pomáhat s krabicemi." ozvala se máma. „Já se nechtěla stěhovat."

„Co tím chceš říct?" zeptala se s pozvednutým obočím.

„Že krabice nosit nebudu." odsekla jsem.

„Aliso, nech toho, víš, že jsme se stěhovat museli." povzdechla si.

„Já vím." Sklopila jsem hlavu a s mým mobilem v ruce jsem odešla do domu.

Vylezla jsem z přízemí po schodech do patra, kde jsou umístěny všechny pokoje. Vlezla jsem do prvního, který jsem měla po ruce. Byl zbarvený do červena, koberec černé barvy byl umístěn pouze uprostřed pokoje a pod ním zářila krémová plovoucí podlaha. Naproti dveřím bylo obrovské francouzské okno, které vedlo na balkon. Věděla, že bude dobré, vybrat si pokoj s balkonem, bude zde moct tajně kouřit a nikdo se nic nedozví. Poté seběhla znovu dolů a rozhodla se, že by přeci jen nebylo na škodu trochu pomoct. „Ale ale slečna se uráčila nám jít pomoct?" zasmál se George. „Jdu si jen pro svoje věci." odsekla jsem a bezeslova vzala krabici a odešla zpět do domu, konkrétně do svého pokoje.

_______________

Po vybalení máma udělala pro mé potěšení večeři, kterou miluji. Zeleninové rizoto. Jelikož jsem jediná vegetariánka z rodiny tak nikdo nebyl extra nadšený.

Při večeři jsem koukala do mobilu a ignorovala jsem jak matky tak Georgovi poznámky.

„Lis! Přestaň koukat do toho telefonu a jez, večeři jsem dělala jen kvůli tobě." Znovu jsem to ignorovala. „Aliso!" křikla máma. Zvedla jsem hlavu od telefonu a s nezaujatým výrazem jsem ji pozorovala. „Dej ten mobil stranou a jez." S protočenýma očima jsem mobil odložila a pustila se do jídla.

Po dojedení jsem odkráčela znovu do pokoje. V půli schodů mě zastavila máma. „Liso, mohla bys ještě odnést tuhle krabici do sklepa?" vyvalila jsem na ni oči. „Mami, vždyť víš, že nemám tyhle místnosti ráda, nemůže tam jít Ryan?" zavrtěla hlavou a krabici, kterou držela v ruce položila na zem. „Ryan už spí a až to odneseš tak bys měla jít taky." Přikývla jsem. „Fajn." Seběhla jsem dolů a popadla krabici. Dveřmi pod schodama jsem vstoupila na další schody směřující do sklepa. Měla jsem nahnáno a dost, nemám ráda tyhle místnosti a myslím si, že oprávněně. Jsou tmavé, vlhké a vyzařuje z nich temno. Trochu přehnané já vím, ale já se prostě bojím. Rychle jsem nahmatala vypínač a rozsvítila, seběhla jsem schody dolů a krabici jsem dala do 2 poličky v železném regálu. Hned poté jsem se znovu vrátila ke schodům a šla k vypínači. Zhasla jsem. „Počkej. Neodcházej." zaslechla jsem, neskutečně jsem se lekla a utekla pryč do pokoje.