Lonely

31. Část

Každou minutou, jsem k sobě cítila větší odpor a nenávist. Přišlo mi, že jsem strašlivě ztloustla. Jídlo jsem stále vyhazovala a přemýšlela, jak se dostat ke Stacy. Uplynulo dalších pár týdnu a já ani nevěděla, jestli jí už třeba nepustili. Cítila jsem se čím dál hůř a hůř. Stále jsem byla unavenější a slabší. Bála jsem se si česat vlasy, aby mi jich nevypadalo ještě více. Byly už velmi prořídlé, vážně jsem nevypadala dobře. Také jsem měla více problematickou pleť, na obličeji a zádech se mi tvořilo čím dál více pupínků. Styděla jsem se za sebe.

Opět jsem byla sama na pokoji, ale byla jsem ráda. Nechtěla jsem, by se na mě někdo koukal. Lilly přibrala a pustili jí domů, ale já.. Už jsem se smířila s tím, že se domů nevrátím.

Táta mě stále navštěvoval, ale čím dál méně. Pořád jsem musela myslet na to, jak jsem všechny zklamala. Kdo by chtěl tlustou dceru? Když jsem vzpomínala, jak mi to máma jednou i přiznala, jsem se neubránila slzám. Stále jsem byla více a více v depresích a měla jsem jen jediné přání. Zemřít.. Přála jsem si to ukončit, ukončit tu bolest, která mě uvnitř požírala. Přála jsem si vypnout, už na nic nemyslet, konečně si od všeho odpočinout.

Také mě čím dál víc trápila nespavost. Nemohla jsem spát, pořád jsem se jen převalovala na posteli a musela čelit svým myšlenkám. Když jsem usnula, měla jsem jen samé zlé sny. Často se mi zdávalo o tom, jak mě dříve šikanovali ve škole.

Párkrát za mnou přijela i máma, ale měla to daleko, takže to nebylo moc často. Ale já už o žádné návštěvy nestála. Chtěla jsem být sama, nebo se Stacy. Byla to má nejlepší kamarádka, potřebovala jsem jí, chyběla mi. Chyběla mi strašně moc.

Pořád jsem doufala, že Stacy potkám třeba až půjdu na záchod, ale štěstí mi nepřálo. Tak jsem se rozhodla, že počkám na noc a zkusím se k ní proplížit.
Nikde v pokoji nebyly hodiny, takže jsem mohla jen tipovat, kolik je.

Potichu jsem vstala z postele a pomalu pootevřela dveře. Pootevřely se s nepříjemným zavrzáním, což mě donutilo tiše zanadávat, ale když jsem vykoukla, nikdo na chodbě nebyl (nebo jsem alespoň nikoho v té tmě nezahlédla).

Rychle jsem chodbou proběhla, ale jak byla tma, ztratila jsem orientaci a nevěděla, jakou chodbou pokračovat. Nakonec jsem zahnula do prava a snažila se přečíst čísla, označující pokoje. V té tmě to nešlo. V tom mi došlo, že mám baterku v pokoji, s povzdechem jsem se otočila a chtěla se vydat na zpátek, ale vyrušily mě hlasy nedaleko ode mě. Zůstala jsem tam stát a se zatajeným dechem poslouchala.

,,Sakra, holka prober se!" Uslyšela jsem naléhavě křičet doktora.
,,Měla umělou výživu ne?" Ptala se sestra.
,,Měla, ale vypojila si hadičky!" Vyváděl doktor.
,,Proboha.." řekla sestra

Potom na chvíli zavládlo ticho, bylo mi jasné, co se stalo.
,,Musíme zavolat jejím rodičům," řekla smutně jedna ze sester.
,,Musíme, její jméno?" Zeptal se doktor.
,,Stacy Davisová."

V tu chvíli mě zachvátila neuvěřitelná bolest a panika.
Amando Jonesová, přišla jsi příliš pozdě.

31. Část je tady!
Líbila se? Překvapila jsem vás? Doufám, že ano.
Jak si myslíte, že to nakonec dopadne s Amandou?
Budu moc ráda za nějaký takový komentář, za váš názor:) a samozřejmě i za votes!☆