Poctivě pletené ponožky

𝐤𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚 𝐈

Wendy by neřekla, že ten den, kdy Freda Weasleyho málem zabila pletací jehlicí a ponožkou, byl zrovna klidný.

Už od rána se děla jedna katastrofa za druhou - zaspala, někdo snědl všechny lívance, na hodinách se jí nedařilo a ona byla roztěkaná jako už dlouho ne. Frustrovalo ji to.

Ale víte, jak Wendy nejlépe zahání negativní emoce? Pletením ponožek. Protože když máte na nohou jemné ručně pletené ponožky, svět je hned lepší místo. Stejně jako se všechny problémy dají vyřešit vodou, to samé platí i o ponožkách. Je vám smutno? Natáhněte si své oblíbené ponožky s kočičkami. Je vám smutno? Dejte si ty nejteplejší ponožky, které máte. Někdo vás štve? Uškrťte ho nějakou pružnou ponožkou, která se moc nenatahuje.

A tak Wendy celé to odpoledne pletla se svými oblíbenými ponožkami na nohou a rozhodně neplánovala s nikým mluvit.

Její mrzimorský hábit ležel hozený na posteli spolu s nepohodlnou uniformou.

Wendy se krčila v jejím rohu. Dlouhé čokoládové vlasy jí padaly do vřelých hnědých očí. Na olivové pleti měla rozeseté pihy, které trochu vypadaly jako souhvězdí. Rty přetažené levnou červenou rtěnkou trochu špulila, když skoro doplétala druhou ponožku do páru. Vypadalo to, že to bude její zatím nejpovedenější. Nemohla se dočkat, až ji bude mít hotovou a bude si je moct navléct na nohy. Teď na sobě měla obyčejné legíny a vytahaný pletený svetr, který udělala asi dva roky zpátky. Tehdy se to teprve učila.

Do pokoje vtrhla jedna z jejích spolubydlících. Jmenovala se Claire a vypadala skoro stejně perfektně jako panenka Barbie. Milovala společnost a vždycky se do ní snažila Wendy dostat.

„Pojď se mnou do společenské místnosti!" vyhrkla hned a trochu zatahala Wendy za ruku. „Je tam sranda," dodala, jako by ji to snad mělo přesvědčit.

„Claire..." povzdechla si Wendy a unaveně se na ni podívala.

Claire po ní loupla očima. „Nemůžeš tu sedět zavřená celé dny, Wen," namítla odhodlaně. „Vždyť celé dny jenom pleteš ponožky nebo omylem střílíš po lidech kletby," posadila se pomalu na postel vedle ní.

„To není pravda. Nestřílím jenom kletby," opravila ji Wendy a nechala klesnout pletení do klína. „Jsem prostě nervózní." Za pár měsíců skládal jejich ročník poslední zkoušky a potom opouštěli Bradavice. Wendy to stresovalo.

Claire se na ni s úsměvem podívala. „Je to ale ještě pár měsíců. Tak se teď seber a pojď se mnou," pobídla ji a vstala. „Někdo pozval Freda s Georgem. Je tam docela chaos."

Wendy se podívala na svou hůlku položenou na nočním stolku.

„Rozhodně si ji neber," řekla Claire rychle, když si všimla, kam směřuje její pohled. „Ještě něco vyhodíš do vzduchu."

Wendy přikývla a pomalu se postavila. „Nechce se mi tam. Co když na to přijde Umbridgeová?" namítla potichu, přestože už šla za Claire do společenské místnosti.

„Tak bude sranda," pokrčila rameny Claire.

Lidé často měli představu, že v Mrzimoru jsou nudní lidé, kteří se nikam jinam nehodili. Omyl. Tady se často pořádají párty lepší než v Nebelvíru a je tu neustálý chaos. V žádné koleji není taková zábava.

Wendy vždy nejradši stála bokem a potichu pozorovala ostatní. Nikdy s ní moc velká zábava nebyla, ale ráda se smála vtipům ostatních a líbilo se jí, když viděla šťastné lidi.

Byl tu větší chaos než obvykle. Lidé se smáli a byl tu takový rámus, že se Wendy divila, že ho neslyšela až v pokoji. Dvojčata stála uprostřed hloučku lidí a všude kolem nich to jiskřilo. Claire oči jenom zářily. Wendy ji trochu postrčila k lidem, a jakmile ji přestala kamarádka pozorovat, posadila se bokem a pozorovala ostatní.

Fred zrovna dělal blbosti s něčím, co hořelo a všichni se tomu řehtali. Wendy se trochu usmála. Všimla si, že dva o rok mladší studenti se chytili za ruce tak, aby to nikdo kolem nich neviděl. Člověk vidí tolik zajímavých věcí, když se na svět dívá s odstupem, no ne?

Claire se ohlédla a našla ji pohledem. Zatvářila se trochu starostlivě - tak jako vždy, když viděla Wendy sedět bokem.

A tak se na ni Wendy usmála a kývla bradou směrem k dvojčatům. Claire se na ni trochu zamračila, ale otočila se zpět. Zanedlouho už se zase dobře bavila.

Wendy ale po nějaké době začala lézt společnost na nervy, a tak se vděčně vypařila na svůj pokoj hned, jakmile se za Weasleyovými zaklaply dveře. Dole se lidi stále hlasitě bavili a hudba doléhala až k Wendy.

Ta se zase usadila na své posteli a znovu se dala do pletení s nadějí, že teď už ji nikdo nebude rušit. Vždycky byla otrávená po tom, co musela dlouho poslouchat hluk.

„Wendy," ozvala se vyčítavě ze dveří Claire.

„Nech mě prosím plést," zamumlala Wendy.

Claire k ní ale rázně přešla a vytrhla jí jednu z jehlic z rukou. Shodou náhod to byla zrovna ta, na které byla ponožka.

„Hej!" vyjekla Wendy a rychle se vyškrábala na nohy. „Vrať mi to!"

„Wendy. Celé dny tu jenom sedíš a pleteš. Tohle je náš poslední ročník v Bradavicích, tak si ho taky trochu užijme, no ne?" začala jí dávat svoji obvyklou přednášku.

„Zaprvé si ho moc dobře vychutnávám se svými pletacími jehlicemi tady nahoře. Zadruhé si nepamatuju, že bych se ptala na tvůj názor," chrlila ze sebe Wendy. V řeči se jí začal ozývat italský přízvuk - to se dělo vždy, když jakýmkoli způsobem vyvedená z míry.

„Pletení v takový míře není zdravý. Nemůže tě to pořád bavit," odporovala Claire.

Wendy popadla jehlici a neúspěšně se pokusila si ji vzít zpátky. „Sleduj," procedila skrz zuby.

Claire neodpověděla a jen se snažila setřást její ruce z jehlice.

Jak se tak přetahovaly, Claire sjely po kluzkém povrchu prsty a Wendy jehlici omylem vyhodila z okna. Zděšeně vyjekla a rozběhla se k oknu.

Už byla tma a mlha, a tak neviděla až na zem, ale slyšela, jak nějaký kluk bolestně vykřikl. Potom bylo ticho.