Už tehdy, když jsem ty modré oči uviděl, utopil jsem se v nich. Nebyl jsem schopen vnímat nic jiného a propadal jsem se hlouběji a hlouběji. Byl jsem si jistý, že už nikdy nenajdu cestu ven. Vždycky, když se naše pohledy setkaly jsem měl pocit, že se zblázním, neměl jsem nejmenší tušení, co se všemi těmi city dělat, a proto jsem tě začal nesnášet, opovrhovat tebou, protože tyhle pocity jsme znal, věděl jsem, jak s nimi naložit. To, co jsi ve mně vyvolal ty bylo něco nového, neznámého a já přes veškerou svou nenávist nevěděl, co si s tím počít. Jak moc jsem byl hloupý. Odešel jsem z Konohy, od tebe, co nejdál od všeho, chtěl jsem zapomenout, že existuješ.
Nikdy jsi mi to neulehčil, nejen že jsem tě vídal ve svých snech, ze kterých jsem se probouzel s bolestí na hrudi, takovou, která člověka dusí, nedovolí mu se nadechnout, hlavou se mi honily ty nejhorší myšlenky, ale ty ses mě také snažil přivést zpět, snažil ses mě dostat na správnou stezku, po které jsi sám kráčel. Za to jsem tě miloval, i když jsem ti to neřekl.
Dával jsi mi sílu pokračovat, protože i kdyby se ke mně celý svět otočil zády, ty bys stál po mém boku a bylo by ti jedno, kolikrát bych tě odstrčil, utekl od tebe, vždycky bys mě našel. Jako věrný pes, jako můj nejlepší přítel. Jako člověk, kterého budu navždy milovat. Proto mě mé sny tolik děsí, bojím se dne, kdyby tě někdo zabil. Neunesl bych tvé vyhaslé modré oči a tvé tělo v kaluži tvojí krve. Nikdy jsem tě ve svých snech nedokázal ochránit a hrozil se dne, kdy se sny stanou skutečností. Jsi ten nejsilnější ninja, jaké jsem kdy měl tu čest potkat, ale bojím se, že tě nedokážu ochránit.
Chci se k tobě vrátit, ale jsem zbabělec.
Odpusť mi.
