ANGEL'S SMILE / LANDO NORRIS

SETKÁNÍ PO NEKONEČNU

Ráno jsem se probudila neobvykle pozdě, ale jelikož byl víkend, nějak to extra nevadilo. Dnes má přijet Ariadna, ale její letadlo letí až ve dvanáct dopoledne, takže ještě čas mám. Domluvily jsme se, že až bude na cestě vlakem z Francie do Monte Carla, zavolá mi. Na jednu stranu se na ní šíleně těším, na druhou stranu mám trochu nervy z reakcí kluků, až jim budu Arid představovat.

Na telefonu jsem zkontrolovala zprávy a zhlédla jsem i instagram, kde na mě hned vyskočilo story od Arid, kde na mě z obrazovky zářil její úsměv na letišti. Musela jsem se nad tím usmát. Do mysli mi najednou naskočila zajímavá myšlenka. Na instagramu jsem si vyhledala jméno Lando Norris, kde na mě hned vyskočil ověřený účet. Rozklikla jsem ho a trochu jsem se zarazila, když jsem zjistila, že jeho účet sleduje přes pět a půl milionu lidí. Chvilku jsem to číslo jen sledovala a pak prudce zamrkala. Pokroutila jsem nad tím hlavou. Mohlo mě napadnout, že to není někdo s maximálně 500 sledujícími, ale že to bude trochu jiné číslo. Stále je to ale jen číslo a já si nedokážu ani tolik lidí představit. Už jsem nad tím raději nepřemýšlela, ale zaujaly mě jeho příspěvky. Na všech vypadal dobře a zároveň roztomile. Při tom jeho úsměvu jsem se musela usmát. 

Klepajícími prsty jsem klikla na tlačítko sledovat a vyběhlo na mě spoustu dalších účtů lidí, kteří budou nejspíš všechno jeho kolegové. Našla jsem mezi nimi Charlese a Pierra, které jsem také začala sledovat.

Vypnula jsem telefon a vstala z vyhřáté postele. Došla jsem k oknu a roztáhla závěsy. Na chvilku mě oslepily sluneční paprsky, které se okamžitě začaly cpát do pokoje. Otevřela jsem okno, vyklonila jsem se z něj a zhluboka nasála ten krásný mořský vzduch. Sledovala jsem okolí a moře, na kterém pluly jachty. Venku bylo opět nádherný den a všichni si ten den užívali.

K snídani jsem si pouze nakrájela různé ovoce. Dlouhou chvíli jsem žvýkala jeden kousek jablka a moje mysl byla úplně paralyzovaná. Měla jsem rukou podepřenou hlavu a sledovala prázdný roh stěny mé kuchyně. V hlavě se mi stále honily myšlenky na včerejší večer a na naše menší sblížení. Mám v plánu to dnes všechno vyklopit Arid až přijede, protože věřím, že mi nějak poradí, ale očekávám, že se mé vyprávění neobejde bez až příliš jejího nadšeného výskání. Takže si počkám na vhodnou chvíli, až v okolí nebude ani živáčka.

Najednou mi na telefonu cinklo upozornění, které mě probudilo z transu. Prudce jsem sebou cukla až mi moje rozžvýkané jablko zaskočilo. Z očí mi vytryskly slzy. Vylétla jsem ze židle a s hlasitým kašláním jsem se rozběhla pro sklenici s vodou. Skříňka se sklenicemi je na mě ale moc vysoko a já neměla čas tahat židli, proto jsem tam začala šmátrat po slepu. Nahmatala jsem první skleničku a vytáhla ji ze skříně. Nato jsem s ní omylem strhla ještě jednu, která s třískotem spadla na zem. Sklo se roztříštilo úplně všude. Stále dusící se jsem skleničku držící v ruce strčila pod vodovod a zhluboka se napila.

Chvilku jsem tam mezi tím nepořádkem stála a jen to sledovala. Tohle se může stát snad jen mně. V krku mě stále ještě strašně pálilo. Sehnula jsem se a začala opatrně sbírat větší střepy. Dávala jsem si zároveň bacha, abych se při tom nesekla do rukou. 

Košťátkem s lopatkou jsem sebrala i ty nejmenší střípky a konečně jsem se vrátila zpět k jídlu. Do ruky jsem vzala telefon a otevřela ho. Hned jak jsem ale viděla, od koho mi přišla zpráva, zase jsem telefon prudce položila zpátky a měla štěstí, že jsem zrovna nic nejedla, protože mi bylo jasné, že by jsem se v závalu šoku opět rozkašlala. Přišla mi totiž na instagram zpráva od Landa, který si mě zničehonic přidal zpět a rovnou mi už napsal. 

Lando : dobré ráno, zlato. Chtěl jsem tě požádat o instagram už dávno, ale nějak jsme se k tomu nedostali, tak teď jsi to udělala za mě. Jak jsi se dnes vyspala?

Chloe : dobré ráno. Spalo se mi skvěle. Co ty? Jak se ti spalo první noc po závodu?

Lando : ale docela to šlo. I když bych raději přivítal nějakou společnost ;)

Chloe : tak třeba příště se zadaří :D

Lando : musíme v to doufat

Lando : jo a dneska chceme jít s kluky na společný oběd a ještě by se tam nějaké ty dvě volná místa našla. V kolik má přijet ta tvoje kamarádka? Rádi bychom vás vzali s sebou.

Chloe : to je od vás milé, ale ona by měla přiletět až kolem 12 hodiny dopoledne a ještě se musí dostat vlakem sem. Takže asi dříve než ve 12:45 hodin moct nebudeme :(

Lando : to nevadí, my klidně počkáme. Můžeme dát sraz před tvým barem třeba v jednu? Odtamtud to je docela blízko.

Chloe : no tak dobře. V jednu tam budeme 

Lando : výborně :D

položila jsem telefon a přistihla jsem se, že se celou dobu culím. Zakroutila jsem hlavou a odnesla prázdnou misku od ovoce do myčky. Později jsem ještě napsala zprávu Arid, kde jsem jí objasnila situaci a rozhodla jsem se ještě vytřít podlahu, jelikož mi mé svědomí nedalo, po tom, co na podlaze určitě ještě nějaké ty minimalistické střípky skla zůstaly.

...

Pomalu se blížil čas, kdy má Ariadna přijet do Monte Carla. Před pár minutami jsem douklidila celý byt a teď už jsem si jen psala s Arid, která zrovna seděla ve vlaku.

Hodila jsem na sebe nějaké to slušivé oblečení a vyšla jsem před byt. Měla jsem namířeno na místní nádraží, kam za pár minut dorazí vlak z Francie. Cestou jsem měla v uších sluchátka, poslouchala hudbu a když se nikdo nedíval, trochu jsem si při cestě i zatancovala. Došla jsem na nádraží přesně ve chvíli, kdy se ozvalo houkání brzdícího vlaku. Lidé se začali řinout z vlaku a ostatní zase nastupovali. Stála jsem po straně a na špičkách se natahovala, abych vůbec něco viděla. 

Po chvíli jsem jí konečně zahlédla. Blonďatá hlava se cpala mezi všemi těmi lidmi a za sebou si táhla svůj malý, luxusní kufříček. Rozhlížela se po nádraží a já musela okamžitě vyrazit za ní, protože hrozilo, že kdyby mě do pár sekund nezahlédla, začne moje jméno ječet po celém nádraží a to jsem rozhodně riskovat nechtěla.

Doběhla jsem k ní a když mě konečně zahlédla, rozzářila se jako sluníčko. Skočila mi kolem krku až jsem musela udělat pár kroku vzad a chytit ztracenou rovnováhu. V tu chvíli mi už to ale bylo jedno. Pevně jsem jí držela a začala se s ní jako blázen točit dokolečka. Radostně jsme vřískaly a smály se. Když jsme se po dlouhé době pustily, vzala jsem Arid za ruku a začala jsem jí táhnout pryč. Jen tak tak stihla čapnout její kufříček a už jsme běžely ven.

,, Musím ti toho tu zase tolik ukázat. " nadšeně jsem se na ní zašklebila a ona mi úsměv vrátila.

...

( nahoře fotka Ariadny )