Déja rêve/Jakub Vrána

10)Popelka na útěku

A já měla čas se v klidu sbalit bez jakýkoliv otázek.Odjíždím, co nejdřív!
_______________________________
Kupodivu jsem vše stihla sbalit za pouhou půl hodinku, což je jedině dobře.Bože!!Nikdy jsem si nemyslela že se dostanu do bodu, kdy nebudu vědět kudy kam.Často vidím "problémy" větší než jsou a když se potom poohlédnu zpátky, zjistím že jsem absolutně neměla důvod tak trojčit.Ovšem teď je to jiné.A nebo ne?Podívám se na tuhle situaci za pár týdnů, měsíců, možná let a řeknu si že to byla vážně blbost?Nevím každopádně teď to tak nevidím a možná jednám v afektu, ale v tenhle moment mi je to jedno.Už od začátku to byl blbej nápad.Co jsem si sakra myslela?Že prostě přijdu, pokecám si s tou částí lidí kterou ze srdce nenávidím a náhle si padneme do oka?Asi teď na mě koukáte jako na úplného trotla, že přece nemůžu soudit lidi podle toho, co dělají za sport, ale víte co?Můžu a budu!Netuším čím to je.Proč pouhé bruslení po ledě a pinkání puku do branky dokáže z kluka udělat takového idiota..možná že to není tím sportem.Možná že jsou prostě všichni kluci takový.Nevím a už to nehodlám zkoumat.Až někdo udělá výzkum, hlaste mi to!

**
Se všemi taškami jsem stála u dveří.Naposledy jsem se poohlédla po pokoji.Světe div se, bude mi to tu chybět..
Odvrátila jsem se ode dveří abych se tu naposled porozhlédla.Velké okno odhalující nádherný výhled na část města, kožený gauč i ten pitomými obraz jehož autora už nejspíš nikdy nezjistím...to vše tu vidím naposled.Dokonce se teď naposled prohlížím v dokonale naleštěném zrcadle které mi ještě včera přišlo tak..všední.Za chvíli už budu sedět v letadle, užívat si pohled na svět ze vzlétajícího letadla a u toho upíjet z-

,,Auuu!" zapištěla jsem a popadla se za bolavé místo.Na malý moment mě paralyzovala bolest v oblasti nosu.Málem bych si ani nevšimla osoby, jenž prudce otevřela dveře, tedy viníka nad kterým vážně budou stát andělé jestli ho nezabiju

,,Ty vole!!Teda- nevěděl jsem že jsi tady!Proč-proč tu sakra stojíš?!"začal blekotat ten nejodpornější člověk na světě.Vrána.Pane bože proč zase já!Proč musím všechno schytat já??!!

,,vypadám snad že jsem v pohodě?!"odkryla jsem nos a podívala se do zrcadla

,,Ou..takhle to obyčejně nemáš, že ne?"Jestli to byl pokus o vtip tak se vážně nepovedl.

,,Dobrý postřeh"uznala jsem

,,Vezmu tě do nemocnice"Řekl a popadl mě za ruku

,,proč bych s tebou měla někam jít?!Kvůli tobě mám teď nos v patrně jiné pozici než obvykle, nepotřebuju tak mít i kyčle!"

,,Kyčle?"uchechtl se

,,To je jedno!Prostě už se mi nemontuj do života, zkazit si ho dokážu bravurně sama!"

,,V tomhle s tebou naprosto souhlasím"zakýval uznale hlavou

,,Ty mi kazíš život!!"obvinila jsem ho

,,Já?"optal se nevěřícně

,,Ano ty!Před tím než jsem tě potkala jsem měla dokonale naplánovaný život a vážně mi to vycházelo.Jenže pak přišel Jakub Vrána a strefil mě dveřmi!"

,,Tím jsem ti zkazil život?!Nebudu se tu s tebou hádat.Mimochodem moc dobře vím co se ti stalo a že ses líbala s tím zasr*ným Vejmelkou.Pak si to s ním vyřídím, ale nejdřív tě dovezu do nemocnice"řekl a než jsem stihla zpracovat co mi to vlastně sdělil, už mě držel v náručí a nesl k výtahu.

,,C-co?!Jak-jak to víš?!Proč si chceš s ním něco vyřizovat a proč-auuuu"sykla jsem bolestí ale rychle se vrátila zpátky do své kůže,,pusť mě!Mám jen zlomenej nos, chodit můžu!"

,,to můžeš ale nepůjdeš.Ublížil jsem ti takže tě teď zase dám do kupy..a mimo to, pochybuju že by ses dobrovolně dostavila do mého auta"pronesl tak klidně avšak sebevědomě.

,,Co prosím?Ne-neublížils mi.Teda Jo ale-...do auta?"poprvé co mi došla slova.

,,Prostě ti jen pomůžu jasný?"Zadíval se mi do očí a já do těch jeho.Nesnáším ho.Celým svým srdcem, ale tělo mluví jinak.Ucítila jsem jemné šimrání v břiše a-NE EL!Je to hokejista!Jakub Vrána!Ještě před půl minutou jsi byla připravená mu ukázat, zač je toho loket!A teď se nad ním rozplýváš jakoby tě v náručí nesl samotný Brad Pitt či jiný filmový hezounek.Opět mé milované podvědomí, ale jako vždy má pravdu!
Kuba se zastavil, jakoby vyčkával na odpověď.O chvíli jsem náš oční kontakt prodloužila a nakonec svolila

,,Tak dobře.Jen prostě jdi!"protočila jsem očima načež se jen škodolibě usmál.Narcis!Když jsme procházeli hlavní místností-teda on procházel, já se nesla-všimla jsem si pár párů zvědavých očí.Možná jsem-po tom co mi před asi půl hodinou řekl Vejmelka-maličko paranoidní ale přece jen, Vrána má svoji pověst a já už očividně taky..
Opatrně mě položil na sedadlo spolujezdce a galantně mi zavřel dveře.Chová se jako bych si zlomila ruce i nohy najednou!Na jednu stranu je to vážně milé a popravdě tohle pro mě nikdy nikdo neudělal ale na druhou stranu po tom co se stalo dneska..mým plánem bylo se držet co nejdál, nejlépe několik stovek kilometrů.Ovšem teď tu sedím jen pár centimetrů od očividného nabalovače všeho co se dá a se zlomeným nosem.To mě teď ani tolik netrápí.Je to sakra velká bolest, ale já dneska udělala asi tu největší hloupost v životě.Vždycky jsem byla spíše ta vzorňačka.Ve škole jsem byla oblíbená, dobré známky byly na denním programu, jakoukoliv věc jenž by se neměla dělat jsem okamžitě zamítla a teď?Poprvé v životě políbím kluka a je ze mě rázem kriminálník?!Až bude můj nos tam kde má být, vypadnu odtud co nejdříve.Nejdříve a daleko.Daleko od těch svalnatých pitomců.Daleko od svého majetnického bratra..a hlavně, co nejdál od muže jenž mě právě veze do nemocnice.

,,Kubo?"prolomila jsem snad minutové ticho.Neodpovídal a tak jsem pokračovala dál.

,, Vážně tě nesnáším a dost mi lezeš na nervy ale..děkuju ti." na chvíli jsem se odmlčela.

,,Vlastně ani nevím jak jinak bych se do té nemocnice dostala" pousmála jsem se. To ale nebylo zrovna to nejchytřejší rozhodnutí. Ostrá bolest mého skřiveného nosu zesílila. Bolestí jsem sikla. Fajn, žádné úsměvy.

,,Taky tě nesnáším"zeširoka se usmál načež mě jemně udeřil do ramene.Možná nebude zas tak špatný..