Juraj Červenák
BOHATÝR II
DRAČÍ CAREVNA
Po ovládnutí kraje Bulharů na řece Volze se kyjevský vojevůdce Svjatoslav na čas usadil v sídelním Bolgaru a upevňuje zde své mocenské pozice. Ilja a ostatní bohatýři, rychle se uzdravující z válečných zranění, jsou však jako na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel, velekněz Tugarin, unikl někam na sever. Svjatoslav dovolí bohatýrům, aby se vydali po jeho stopách a jednou provždy s ním skoncovali. Družina vypátrá zloducha v divokých končinách obývaných kmenem Čeremisů, ale tam štvanice zdaleka nekončí. Jejich nepřítel totiž směřuje na sever, na území tajemných Čudů. Pověsti vyprávějí, že někde v tamních lesích je brána do záhrobí, na železný most a divotvornými silami obestřený ostrov Bujan...
A právě tam chce zákeřný čaroděj konečně získat schopnosti, které z něj učiní poloboha. Ostrov však střeží neblaze proslulá čarodějná kněžna, kterou místní vyděšeným šepotem nazývají Baba Jaga - »matka hadů«. Ilja a jeho druhové budou muset opět bojovat s dračími kouzly i s temnotou, která si našla zrádné srdce v jejich vlastních řadách...
Věnuji své nejbližší rodině za statečnost a sílu v těchto těžkých časech (oni vědí), a samozřejmě své trojjediné Zorji, která je mi Jitřenkou, Večernicí i Půlnočnicí.
Poděkování patří tradičně Robertovi, Mišovi a všem, kteří se podíleli na přípravě knihy, včetně nového jazykového redaktora Jiřího Popiolka - vítej do party, Jirko ;-). Také děkuji přátelům z diskuse na svém webu za podporu a děvčatům z Městské knihovny v Banské Štiavnici za trpělivost při čekání na vrácení mnou zapůjčeného ohmataného výtisku Bohatýrských bylin.
Zvláštní poděkování tentokrát směřuje k Miloši Ferkovi, který ze svého výletu v Pobaltí přivezl velmi zajímavou a pro mne nevýslovně užitečnou knihu ugrofinských mýtů a laskavě mi ji zapůjčil. Dala románu úplně jinou, bohatší a myslím, že i kvalitnější podobu.
KNIHA PRVNÍ:
Bohatýrská stráž
KAPITOLA PRVNÍ
Past na škodnou
V Itylu temná voda hučí, na krvavém nebi sokol křičí a k vám, bratři, na těch křídlech sokolích bylina bohatýrská letí. Poslyšte příběh o Volchovi Vseslajeviči a Mikulovi Seljanoviči, udatných bojarech kyjevských.
Stalo se za oněch dob, v prvním roce vlády velkoknížete Svjatoslava, že Volch Vseslajevič na gosudarův příkaz ustanovil svou slavnou družinu. Sesbíral třicet zajatců, knížecích synů z Kyjevem porobených kmenů, jež v sídelním hradišti jako rukojmí drželi, a nazval je goryniči, syny draka, aby jejich jméno plamennou silou dunělo a strach do nepřátelských srdcí zasévalo. Každý junák dostal mocného bujarého oře a zbroj tak zářivou, že její třpyt oslňoval až v samotném Cařihradu, kde lidé na hradby vybíhali a náramně se divili: „Hleďte, co se to tam v dálkách na severu blýská, že to i třpyt našich palácových pokladů zahanbuje?" Ech, věru, to se třpytí bohatýrské zlaté přilbice, kolčugy z čistého stříbra i meče a sekery z nejlepší kyjevské oceli, jež se leskne jako zrcadlo!
Svjatoslav, byť mu stěží první vousy vyrašily, byl vládce moudrý a šlechetný, a tak velkodušně daroval těm někdejším rabům svobodu a ustanovil je ochránci knížecího stolce, po svůj bok je povýšil.
