Přitažlivost

8 | Budoucí pan Connelly

Když jsem se znovu probudil, už bylo světlo. Okno bylo stále otevřené a dovnitř proudil teplý letní vzduch sycený vůní čerstvě posekané trávy.

Pomalu jsem se posadil a poohlédl se po pokoji. V puse jsem měl opět poušť a sklenka na stole se bohužel za dobu mého spánku sama od sebe nenaplnila.

Se značnou nevolí jsem se vyvalil z postele. Tělo protestovalo, když jsem ho soukal do čistého oblečení a scházel schody do přízemí. Jako by si snad neuvědomovalo, že mě k tomu samo nutilo, když se tak palčivě dožadovalo tekutin.

Dole bylo liduprázdno, zaplať pánbůh. Momentálně jsem nebyl ve stavu, kdy bych vítal společnost. Lori bych snad ještě zvládl, ale vidět se s Aidenem? Po všech těch trapasech a po tom, co jsem si v noci vyslechl?

Zpětně jsem si pohrával s myšlenkou, zda se mi to celé nakonec přeci jen nezdálo. Písnička, kterou složil, jako by se mě osobně dotýkala. Jako by snad byla napsaná o mně a pro mě. A následný rozhovor? Ze všeho nejvíc mi připomínal kontakt dvou neštěstím rozdělených milenců.

Asi jsem přečetl až moc romanťáren.

Opřel jsem se o linku a upíjel ze sklenice. Lákala mě myšlenka, že bych si do ní přihodil pár kostek ledu na osvěžení, ale otevírání mrazáku se jevilo až moc náročné. Dnešek nebude zrovna produktivní den.

„Ránko," stihl mě pobavený pozdrav a já div neupustil nádobu na zem.

Nechávat se unést myšlenkami se nevyplácí.

„Není spíš dopoledne?" usmál jsem se na Aidena a snažil se působit co nejvíc normálně. O mém nočním odposlechu nevěděl, a když se budu chovat, jako by se nic nestalo, snad nebude mít potřebu řešit ani večerní události.

„Po opici je jakákoliv doba ráno," seznal a sjel mě zkoumavým pohledem, pod kterým jsem se div neošil. Až pak vstoupil do místnosti a zamířil k ledničce. „Jak ti je?" ptal se nenuceně, když z chladných útrob lovil minerálku.

„Už mi bylo i líp," ušklíbl jsem se a při zjištění, že doteď nejspíš pracoval na zahradě, jsem se snažil koncentrovat na protější stěnu. Jeho navlhlé tílko a naběhlé svaly mi dvakrát klid nedopřávaly. Nemělo by tohle být trestné? Vážně by si měl sám na sebe pořídit zbroják. Takhle se totiž dopouštěl násilného činu na mé soudnosti.

„Už jsi taky vypadal líp," zhodnotil.

„Au," ocenil jsem jeho poznámku s tichým smíchem a měl jsem pocit, že se konečně začínám uvolňovat. Ne nadlouho.

„Ale pořád vypadáš skvěle, neboj."

Nabíral jsem dojmu, že se mnou hrál nějakou podivnou modifikaci hry Člověče, nezlob se. Snad Člověče, neměj infarkt?

Neodpověděl jsem. Co bych na to měl taky říct? Dost starostí mi dělal už ten potměšilý hlásek v hlavě. Na baru mě nazval krasavcem a teď mi říká, že vypadám skvěle? Co když vážně-?

Olivere!

„Kde je Lori?" zeptal jsem se rychle, jako bych dostal strach, že mi vidí do hlavy a ví, co se v ní honí za šílené myšlenky. Na šílených myšlenkách je hrozné zejména to, jak dokážou být lákavé.

„Bůhví," odvětil neurčitě a opřel se vedle mě. Když byl tak blízko, cítil jsem lehký závan horka mísícího se s vůní trávy a potu. Jsou z potu cítit feromony? Měl jsem pocit, že jsem je cítil. „Ráno zmizela na trhy a od té doby jsem jí neviděl."

Ačkoliv jsem se snažil na strip bar nemyslet, jakmile dorazilo mlčení, ukázalo se to jako nemožný úkol. A Aiden byl pořád vedle mě, nikam se nechystal. Jako bychom oba čekali, zda a kdy to téma ten druhý nakousne. Zřejmě to bylo nevyhnutelné.