Pomněnkově modrá

|06|

Ačkoliv to bylo něco málo přes rok, co jsme existovali pouze přes esemesky a hovory, furt jsem doufal, že na dveřích toho jejího zpropadenýho krámu bude zase cedulka 'Otevřeno'.

Doufal jsem, že vejdu dovnitř, do nosu mě praští vůně starejch knížek, Thor se bude prdelit v prázdným regálu u okna a ona se na mě bude usmívat od pokladny.

Jenomže se tak nestalo.

Na dveřích stále visel papír o uzavření kvůli pandemii. Uvnitř byla tma a vsadil bych se, že i pořádná vrstva prachu.

Bylo mi na nic.

Diana byla úžasná kamarádka, částečně mi pomohla myslet i na něco jiného.

"Ty vole, ty děláš jakoby umřela. Vždyť se jen odstěhovala."

"Jo, na konec republiky, někam do prdele" kývl jsem, aniž bych se po něm podíval a dál si hrál na telefonu.

"Ono totiž strašně těžký zvednout telefon a říct ji, ze ji máš rád že? Radši se tady budeš užírat, jenom aby tvoje ego netrpělo" hustil do mě dál.

Neměl jsem na něj vůbec náladu. Byl jsem rád, že jsem zas ve studiu s on mi to musel stejně kazit.

"Běž do prdele Jakube" odsekl jsem.

Ještě si něco zabrblal, ale záměrně jsem ho ignoroval.

Pravdou bylo, že jsem sám byl zmatenej a nevěděl, co vlastně chci.

Diana byla skvělá, ale přišlo mi, že jsem ji vlastne ani neznal.

I přes to, že jsem na ni myslel a někdy dost usilovně, stejně jsem neměl koule na to, abych se jí přiznal.

Možná jsem měl strach, že bych o ni mohl přijít stejně jako o Vivi.

"Jo a četl si to? Od příštího týdne zas budou otevírat, za chvíli se nám otevřou kluby, tak přijdeš na jiný myšlenky."

"Nečetl, to je skvělý."

Vážně to bylo skvělý, těšil jsem se. Už jsem potřeboval na stage a potkat se s fanoušky.

.

"Nemůžu uvěřit, že ten hnus piješ."

Ani já tomu nemohl uvěřit. Byl to fakt hnus. Ale zase to bylo mýmu tělu zdravý a prospěšný.

"Chceš taky?" zeptal jsem se i přes to, že jsem předem znal odpověď.

"Fuj vole, minule mě z toho pěkně natáhlo,nemůžu to ani cítit."

Samou nechutí se oklepal a zapl si kávovar. Ten začal syčet, pak prskat a nakonec do hrnku začala téct tmavá tekutina. Kuchyní se linulo aroma čerstvé kávy a já měl co dělat, abych vůbec dopil svůj ječmen.

Před rokem jsem ho začal pít kvůli Dianě, protože jsem denně poslouchal, jak je to životu prospěšný a jak moc blahodárný účinky to má.

Teď to piju spíš už kvůli sobě a svýmu pocitu.

"Co je dneska v plánu?" zeptal jsem se ho, když se posadil vedle mě.

"Vůbec nevím, asi telka. Dneska se mi nic nechce" mikl rameny a usrkl kávy.

Kývl jsem, telka zněla fajn.

Koneckonců jsme nemuseli být furt zavření ve studiu a nechat si řvát hudbu do hlavy.

.

"Ježíši já jsem úplně mrtvej" zýval jsem.

U televize jsme seděli celej den, já stihl třikrát usnout, ale nestěžoval jsem si. Jen mě bolelo celý tělo.

"Psal mi Radek ať dojdeme do studia, že jsou tam všichni" řekl Jakub s pohledem upřeným do mobilu.

"Já se spíš půjdu projít, ať se trochu protáhnu a pak dojdu rovnou tam."

Jakub mi na to jen pokýval hlavou.

Oba jsme si sbalili potřebný věci a zároveň vyrazili z bytu.

Procházel jsem parkem a nenápadně si prohlížel všechny ostatní.

Kolem mě prošla paní s malým psem.

O pár metrů dál zas běžel dalmatin ve snaze chytit letící míček.

Z pod lavičky na mě chrochtal buldok se zlatým obojkem.

A v tu chvíli mi přišlo, že ti psi maj dokonalej život.

Odkopl jsem kamínek a pokračoval dál.

Vyšel jsem z parku a zamířil do ulice, kde dřív bývala Diana. Nic se tu nezměnilo, starý domy se tu tyčily do výšky a pouliční lampy spíš nesvítily, než svítily.

Jen tu byl rozkopanej chodník a tak jsem to vzal po cestě.

Byla to možná náhoda, že jsem se podíval do oken, kde dřív býval její byt.

A nebo taky ne. Dost možná jsem se tam podíval úmyslně.

Svítilo se tam.

Tam se do prdele svítilo.

A z pod záclony na mě šilhal pár kočičích očí.

No jasně.

Byla to ta bílá hrouda chlupů, co nejradši velebila svou prdel na něčem, kde mohla nechat co nejvíc své drahocenné srsti.

Nemohl jsem uvěřit svým očím.

Stál jsem tam a zíral na kočku.

A ta kočka zírala na mě.

I když ji jedno oko šlo směrem na Tokyo a druhý trochu na Berlín.

Byl to Thor.

A kde byl on, tam byla Diana.

A to znamenalo, že je zpátky.

To se mi potvrdilo ve chvíli, kdy se taky objevila v okně, aby vzala hroudu z parapetu.

Přišel jsem si jak úchyl.

Stál jsem pod okny a čuměl na ní.

Všimla si mě.

A přesně v tu chvíli jsem nevěděl, jestli utéct nebo co vůbec dělat.

Tak jsem ji s úsměvem zamával.

Jak idiot.

Představoval jsem si to jinak, nebo spíš jsem to chtěl udělat jinak.

Musím být upřímná!

Vrátit se k psaní pro mě bylo neskutečně těžké, ale jsem ráda, že se mi to povedlo. ❤️

Všem, co si tenhle příběh zamilovali, se omlouvám a doufám, že se se mnou rádi vrátíte k dokončení. ❤️

A v neposlední řadě, jsem vám jenom chtěla oznámit, že jsem v 6. měsíci těhotenství a čekáme chlapečka. Dominik, Jakub, ani Tomáš to sice nebude, ale i tak se šíleně těším. ❤️