Změnil mi život

Kapitola 7. - Sblížení & první absťáky

     ,,Láskou.. mojí láskou." odpoví a pousměje se na mě. Proč je na mě pořád tak hodný..? proč by mi chtěl jen tak, dát jeho lásku, když s ním láska taky vyjebala.. achjo.. v čem jsem tak zvláštní, že jsem ho zlomila..? ,,Láskou...? není to.. brzo..?" špitnu. ,,Já nemyslel, že ve vztahu.. postupně to budovat, být si tu navzájem pro sebe, ukazovat si lásku pomalu navzájem.. já vím, že ty ses taky spálila a nechceš se do toho hrnout jako já.. ale lásku si i tak dávat můžeme," pousměje se. ,,Ale jestli nechceš, nevadí.." šeptne trochu sklesle. ,,Chci.. chybí mi láska a pocit bezpečí.. s tebou.. s tebou tohle cítím.." špitnu potichu. Je mi to trochu proti srsti, to tak otevřeně říkat, ale cítím to a je dobře, že to ví.. On se usměje a začne mi dávat všude po obličeji a po těle pusinky . Zasměju se. ,,To lochtá u těch ušííí." zasměju se. ,,Já vím, já chtěl slyšet tvůj smích a vidět ten tvůj nádherný úsměv." uchechtne se a pak se na mě usměje. ,,Děkuju.." usměju se. ,,Fakt moc, nebýt tebe tady, nevím, co bych dělala..." špitnu mu potichu. ,,Ale, shh," usměje se a políbí mě jemně na rty. ,,Jsi připravená se obléknout a jít se mnou vedle..?" koukne na mě. ,,No.. a-asi jo.." odpovím nervózně, až se u jednoho slova zakoktám. ,,Budeš celou dobu u mě, ano..?" uklidní mě. ,,Dobře.." pousměju se. Vstanu, sundám si ručník, a začnu se oblékat. On je asi momentálně jediný kluk, před kterým mi nevadí být nahá.. Obléknu se a otočím se na Péťu. ,,Fakt děkuju moc.." usměju se a pevně ho obejmu. ,,Neděkuj, ty můj méďo.." uchechtne se a objetí mi opětuje. Ty jeho objetí jsou pro mě jak droga.. po chvíli se odtáhnu a chytnu ho za ruku. On se na mě usměje a palcem mě pohladí po hřbetu ruky. Odemkne a otevře dveře od koupelny. Jdeme si sednout na gauč ke klukům. Hned, co si sedneme, si mě přitáhne k sobě. Své nohy zapletu do těch jeho, hlavu mám opřenou o jeho rameno a máme propletené ruce. Péťa mi podá jednu cigaretu a zapalovač. Dám si cigaretu mezi rty, zapálím si a potáhnu kouř do svých plic. ,,Já.. potřebuju čáru.." špitnu mu potichu. ,,Vydrž to.." špitne mi zpátky a pevněji mi stiskne ruku. Kouřím tu cigaretu potah po potahu. Mám mírné křeče a mírně se mi klepají ruce. Mé tělo už potřebuje dávku. Jak tohle mám vydržet? Působí to nemožně. Vykouřím to cigáro tak rychle, že ani nevím jak jsem to udělala. Skoulím se víc do klubíčku k Péťovi. Klepu se. Péťa to postřehne. ,,Ach ne.. tohle bude težké. Chceš domů..? Ke mně..? Nebo že bych šel k tobě..?" šeptne mi potichu. To mi umí po každé číst myšlenky..? Jak to může zvládat, postřehnout tohle všechno.. ale jsem za to moc ráda, pomáhá mi. Nenechává mě se v tom pořádně vymáchat.. ,,K tobě prosím.. máma mě takhle nesmí vidět..." špitnu tiše a ruce si obmotám kolem břicha, protože ty křeče jsou silnější. ,,Dobře, beruško.. spolu to zvládneme, ano?" Odpoví a políbí mě do vlasů. Já jen zpátky kývnu na souhlas. ,,No nic, lidi.. my pojedeme. Byla to skvělá párty, díky moc," uchechtne se. ,,Zase si napíšeme, dámě vědět, jako vždy. Čaaaau." Dodá, uchechtne se, pomůže mi se zvednout a nějak dojít k jeho autu, co tam bylo zaparkované. Posadil mě na jednu ze sedaček. Po chvíli za námi přiběhne Dominik s Calinem. ,,Sofie?" Koukne na mě Dominik. Sedím tam s mýma nohama přitaženýma u hrudi. ,,Moc se omlouvám, co vše jsem způsobil, nevěděl jsem, že jsi byla předtím už trochu mimo.. kdybych to věděl, či si něčeho všimnul, ani bych ti to nenabízel.. Doufám, že se z toho dostaneš." Dodá a pousměje se. ,,Díky." Odpovím a nohy si přitáhnu ještě blíž k hrudi. To bolí úplně.. ty křeče. Dominik se otočí a odejde zpět do apartmánu. Hned v tom promluví Calin na Petra. ,,Helee, kámo, myslíš, že bych mohl jet s vámi? Že by jsi mě vyhodil ve studiu?" zeptá se. Petr se na mě podívá a já mu vzápětí kývnu na souhlas. ,,Stejně by to bylo asi lepší, ať jeden z nás může být se Sofii vzadu.. Má intenzivní křeče a nechci jí moc nechávat vzadu samotnou." odpoví Calinovi. Ať jde Péťa prosím za mnou dozadu.. ,,Oukej, díky moc. Jen jsem teda měl brko a pivko, tak řídit nemůžu." odpoví. ,,No.. nevadí, tak budeš vzadu se Sofii," promluví na Calina, ale zároveň se podívá i na mě. ,,Prosím, zkus mi jí nějak uklidnit.. fakt to je v hajzlu.." něco šeptne Petr Calinovi. Ale neslyšela jsem co. Postřehnu jak mu Calin kývne na souhlas a pousměje se. Jde na druhou stranu auta, a sedne si vedle mě. Já se celá rozklepaná nějak připoutám. Svírá se mi celá hruď, žaludek, ruce a nohy jsou bolavé a těžké, dýchá se mi o trochu hůř, bolí mě srdce a bije mi příliš rychle. ,,Prosím... já už nemůžu..." vzlyknu. ,,Potřebuju to zasrané piko prosím.." řeknu trochu s podrážděným hlasem a hned na to zase vzlyknu, svírám se v křečích víc a víc. Calin si mě přitáhne do objetí. ,,Nic takového už nepotřebuješ.. shh.. ubližuješ si tím.." promluví. ,,Ty kurva nevíš, co potřebuju a co ne.." vyjedu po něm nechtěně. ,,Promiň... když ono to tak bolí.." následně vzlyknu. ,,Neprošel jsem si tím sám osobně, ale u Petra jsem to zažil a dokážu si představit, že to není příjemné.. ale najdi tu vůli.. nepodléhávej tomu.." odpoví. Já mu na to už nic neřeknu a odtáhnu se z objetí. Už ať tam jsme.. nevím, jak tohle dál vydržím..

...

  Přijedeme ke studiu, Calin se s námi rozloučí, poděkuje Petrovi za odvoz, mě popřeje hodně síly a vystoupí. Petr se hned rozjede směr k němu domů. Po chvíli dorazíme, zaparkuje, vystoupí a jde mi otevřít dveře. ,,Zvládneš vystoupit a dojít k posteli..?" koukne na mě ustaraně. Jelikož vidí, že se totálně svírám v křečích a je to o dost horší, tak ani nečeká na moji odpověď, rozepne mi pás. Rychle doběhne odemknout a vrátí se ke mně, vezme mě do náruče a odnese mě zatím do obýváku, kam mě položí. Doběhne k autu, zavře zadní dveře, uzamkne ho, následně se vrátí domů a zamkne dveře. Dojde ke mně a vezme mě k němu do ložnice, položí mě na postel. Já si hned vezmu peřinu a skoulím se do ní do klubíčka. Pomůže mi sundat boty, svléknout kraťasy a následně mi převlékne top za jeho tričko. ,,Piko ode mě nedostaneš.. ale můžu tě sklidnit trávou alespoň.. vím, že by tvoje tělo nezvládlo být najednou bez všeho, tak alespoň ať se naučí zvládnout být bez perníku. Tráva ani tak neškodí.." pohladí mě po stehně. ,,Prosím.." vzlyknu a přitáhnu si nohy k sobě víc. ,,Já už nemůžu.." rozbrečím se. Všimnu si, že Petrovi stekla slza. Asi z toho pohledu na mě. Taková troska, co se ze mě stala.. Podá mi jeho předbalené brko. Sedne si ke mně. Já si rozklepaně dám brko mezi rty. On mi ho zapalí. ,,Do plic, pořádně.." promluví. Já to ve velkém měřítku do plic vtáhnu. Chvíli to tam držím a pak vydechnu. Dám si další a další. Po chvíli to podám Péťovi. ,,Lepší..?" zeptá se mě. ,,Ano, děkuju..." odpovím sklidněně. Potáhne si párkrát. ,,Můžeš to dohulit, já si už nedám." odpovím a usměju se. Cítím se líp.. ,,Dobře. Jsem rád, že ti je líp." usměje se. Pohladí mě po ruce. ,,Neměl bych zavolat Sáře..? Aby ti ke mně přivezla nějaké věci." zeptá se mě. To mě ani nenapadlo. To by bylo asi vhodné no.. ,,Jo, asi jo," odpovím. ,,Ale zavolám jí já.." dodám a pousměju se. Jsem z toho nervózní...