Nelhal mi..

Já bych tě tam nebral

"Pojď semnou prosím do studia, bude tam jen Andy, Radek a Tokáč" přemlouvá mě furt dokola Jakub. Nechci ho odmítnout ale ani se mi tam nechce. Ale když tam bude jen Andy, Radek a Tom, tak proč ne? Nic se stát přece nemůže. "Tak víš co, já tam půjdu a doufám že mi nelžeš, že tam budou jen oni" zaměřila jsem se na něho pohled a zkoušela vyčíst nějakou emoci v jeho očích. "Jak ti můžu lhát? Já bych tě tam nebral kdyby tam byl i Dominik" řekl na svoji obranu. Znovu jsem ho projela pohledem a zamířila do chodby. "No jen aby" křikla jsem na něho, on se jen uchechtl a šel si taky nazout boty. Pak už jsme mohli jet.

Do budovy jsem šla jako první. Hned jsem slyšela smích z místnosti. Udělalo mi to úsměv na tváři. "Počkej tady" nařídil Jakub když jsme stáli u dveří. Pak už jsem jen slyšela. "Hoši, někoho jsem vám přivedl" zamával na mě, že už můžu jít. Když jsem vycházela z chodby, všichni kluci měli pootevřené pusy. Podle všeho byli překvapení a nebo nevěděli o koho jde ale Toky mě hned poznal. Vstal a šel mě obejmout. "Bože, ty si mi tak chyběla" řekl a začal mi dávat na tvář pusy. "To mi neříkej" vyjekl Andy a vystartoval ze sedačky společně s Radkem. "Ty si se nám tak moc změnila. Skoro jsme tě nepoznali" namítli kluci se smíchem a všichni mě začali objímat.
Když jsme si sedli, začali mě vyslýchat, jak se mi vede, co teď dělám a další věci. "Ale Dominiko, ty si nám tak moc šíleně chyběla" řekl Radek a znova mě obejmul, já se jen uchechtla. "Dominika?" Řekl hlas za našimi zády. To snad ne. S Jakubem jsme se na sebe otočili a bylo vidět že ani Jakub o tom nevěděl. Nechtěla jsem se otáčet a kouknout se na něho. A neměla jsem to ani v plánu. Ale taky jsem tam nemohla sedět jako tvrdé y a nic dělat.

Dominik
Šel jsem do studia se pobavit s kluky. Věděl jsem, že tam má být Andy, Radek a Toky. Když jsem šel po schodech, slyšel jsem ženský hlas a klučičí smích. Ten hlas poznávám ale nedokážu si vybavit z kudy. Proto jsem šel chodbou potichu a chvíli tam počkal a čekal, co se bude dít dál. "Ale Dominiko, ty si nám tak moc šíleně chyběla" řekne Radek a mně poskočí srdce. Vejdu do místnosti a zeptám se "Dominika?". Nikdo mi neodpovídal. Všichni se koukali kolem sebe. Koukl jsem se na sedačku a seděla tam holka s tmavými blonďatými vlasy. Ruce měla založené na stehnech. Po chvilce se zvedla a otočila se na mě. Já jí znám. Je to ta holka kterou jsem viděl dva dny nazpátek. Ty oči. Znám jí a to moc dobře. Mělo mi být jasný, že mi bude lhát o svém jméně, když semnou už nechce nikdy nic mít společného. Dost se změnila. Její vlasy byly vždy světlé a ne tmavé. Její rysy byly výraznější a její styl se hodně změnil.
Stáli jsme tam naproti sobě a hleděli jsme si do očí. Nemohl jsem věřit, že holka kterou jsem miloval a kterou jsem tak moc zničil, teď tu stojí přede-mnou. Ale tuhle chvíli zničí když někdo vejde do místnosti. Já tam nadále stojím a koukám se před sebe ale ona jde objímat. Už ten pohled na ní mě bolí. Proč jsem jí to vůbec udělal? Měl jsem to vůbec zapotřebí zničit holku? Udělal jsem jí to několikrát ale nedošlo jí to a jen díky tomu, že mi věřila. Dokud mě neviděla s jinou holkou, měla ve mně plnou důvěru. Teď ale dělá, že mě nezná a já se jí ani nedivím.

🤍díky za vás!