50 odstínů šedi

1. Kapitola

Frustrovaně se na sebe mračím do zrcadla. Kčertu s mými vlasy, které se prostěneumějí chovat, a kčertu s Katherine Kavanaghovou, která je nemocná avystavuje mě tomuhle utrpení. Právě teď bych se měla připravovat na státnice,jež vypuknou příští týden, a místo toho tu zkouším přimět své vlasy kposlušnosti. Musím se odnaučit chodit spát s mokrou hlavou. Musím se odnaučitchodit spát s mokrou hlavou. Párkrát si tu mantru přeříkávám, zatímco se ještějednou pokouším dostat vlasy pod kontrolu. Podrážděně protočím panenky azadívám se na tu bledou hnědovlasou dívku s modrýma, příliš velkýma očima.Vzdávám to. Jediná věc, která mi zbývá, je svázat ty vzpurné prameny do culíkua doufat, že vypadám aspoň trochu reprezentativně.Kate je moje spolubydlící a k tomu, aby ulehla s chřipkou, si ze všechmožných dnů vybrala právě tenhle. Proto taky nemůže udělat interview dostudentských novin, které si domluvila s nějakým průmyslovým magnátem, oněmž jsem v životě neslyšela. Takže jsem byla vybrána jako dobrovolník. Mámse šprtat na zkoušky, mám dokončit jednu esej a taky bych měla dnes odpoledne jít do práce. Ale ne - místo toho se musím sebrat a ujet sto šedesát pětmil až do Seattlu a sejít se tam s nějakým tajemným výkonným ředitelem GreyEnterprises Holdings s.r.o. Pro tak výjimečného podnikatele a hlavníhosponzora naší univerzity je čas mimořádně drahý - mnohem dražší než ten můj apřesto byl tak laskav, že Kate poskytne interview. Převratná událost, jak midotyčná neustále zdůrazňuje. Kčertu s jejími mimoškolními aktivitami.Kate leží schoulená na gauči v obýváku."Mrzí mě to, Ano. Trvalo mi devět měsíců, než jsme se na tom interviewdohodli. A trvalo by dalších šest ho přeplánovat - to už budeme mít oběodpromováno. Jako šéfredaktor to prostě nesmím prošvihnout. Prosím..." žadonítím svým chraplavým rozbolavělým hlasem. Jak to jenom dělá? Dokonce inemocná působí rozpustile a tak úchvatně. Má od přírody světlounce zrzavévlasy a zářivě zelené oči, i když ty jsou teď zarudlé a uslzené. Rychle potlačujunevítanou vlnu soucitu."Jasně že tam pojedu, Kate. A ty by ses měla vrátit do postele. Nechtěla bysNyQuil nebo Tylenol?""NyQuil, prosím tě. Tady máš otázky a můj diktafon. Prostě zmáčknešnahrávání, vidíš? Dělej si poznámky, já to pak všechno přepíšu.""Nic o něm nevím," zabrblám a neúspěšně se pokouším krotit vzrůstajícípaniku."Otázky tě povedou. A jeď už. Je to dálka a já nechci, abys tam přišla pozdě.""No jo, vždyť už jedu. A ty se vrať do postele. Uvařila jsem ti polívku, tak siji pak ohřej." Věnuju jí laskavý pohled. Ty jsi jediná, pro koho něco takovéhoudělám, Kate..."Ohřeju. Hodně štěstí. A díky, Ano - jako obvykle jsi mi zachránila život."Seberu svůj školní batoh, nejistě se na ni usměju a pak už vyrážím ze dveřísměrem k autu. Nemůžu uvěřit, že jsem ji nechala, aby mě k tomu přemluvila.Faktem ale je, že Kate přiměje kohokoliv k čemukoliv. Bude z ní vynikajícínovinářka. Je výmluvná, silná, přesvědčivá, schopná argumentovat, překrásná -a je mou nejmilejší, nejlepší kamarádkou.Když vyjíždím z washingtonského Vancouveru vstříc Portlandu a mezistátnídálnici 1 -5, silnice jsou poloprázdné. Ještě je brzy a já nemusím být v Seattludřív než ve dvě odpoledne. Naštěstí mi Kate půjčila svůj sportovní MercedesCLK. Nejsem si totiž jistá, jestli by Wanda, můj stařičký Volkswagen Brouk,zvládnul dojet včas. Páni, řídit tenhle mercedes je ale radost, a když sešlápnuplyn až na podlahu, míle doslova ubíhají.Mým cílem je sídlo celosvětové společnosti pana Greye. Je to obrovskádvacetipatrová kancelářská budova, samé oblé sklo a ocel - architektovapředstava o užitkovosti - s nápisem GREY HOUSE diskrétně vyvedeným opět voceli nad vstupními prosklenými dveřmi. Je čtvrt na dvě, když s pocitemohromné úlevy, že nejdu pozdě, vcházím do prostorné, a upřímně i dostzastrašující vstupní haly z oceli, pískovce a skla.Za masivním kamenným recepčním pultem se na mě usmívá velmi atraktivní,pečlivě upravená mladá blondýna. Na sobě má to nejlíp padnoucí uhlově černésako s bílou halenkou, jaké jsem kdy viděla. Působí naprosto bezchybnýmdojmem."Jdu za panem Greyem. Anastasia Steeleová, místo Katherine Kavanaghové.""Omluvte mě na okamžik, slečno Steeleová," trochu nadzdvihne obočí, kdyžse před ní sebevědomě postavím. Začínám litovat, že jsem si nepůjčila jeden zKateiných blejzrů místo svého tma vomodrého sáčka. Vyvinula jsem nadlidskéúsilí a vzala si svou jedinou sukni, k ní celkem ucházející hnědé vysoké boty amodrý svetr. Podle mě je to elegantní. Předstírám, že mi ta blondýna ne- nahánístrach, a strkám si uvolněný pramen vlasů za ucho."Slečna Kavanaghová je očekávána. Podepište se, prosím, sem, slečnoSteeleová. Použijte poslední výtah vpravo a zvolte si dvacáté poschodí," usmíváse na mě vlídně, když se zapisuju, ale není pochyb o tom, že se baví.Podává mi kartičku s výrazným nápisem NÁVŠTĚVA. Neubráním seúšklebku. Osobně si myslím, že je zřejmé, že jsem tu na návštěvě. Vůbec se semtotiž nehodím. Takové věci se nemění, povzdychnu si. S poděkováním seodebírám k výtahům kolem dvou mužů z ochranky, kteří jsou ve svýchdokonale padnoucích černých kvádrech mnohem lépe oblečeni než já.Výtah se mnou do dvacátého patra letí nadzvukovou rychlostí. Dveře se tišeotevírají a já se ocitám v dalším rozlehlém foyer - znovu ta ocel, sklo a bělostnýpískovec. Přede mnou se tyčí další kamenný pult a další dokonale černobíleoděná mladá blondýna, která vstává, aby mě pozdravila."Slečno Steeleová, počkala byste zde, prosím?" pokyne mi směrem kekřeslům potaženým bílou kůží.Za nimi se nachází prostorná prosklená zasedací místnost s velikým stolem ztmavého dřeva a nejméně dvaceti barevně sladěnými židlemi kolem. A za tímvším celoskleněná venkovní stěna, skýtající výhled na panorama Seattlu až kzálivu Sound. Je to omračující scenerie, která mě na chvíli doslova paralyzuje.Pane jo.Sedám si, z batohu lovím otázky, procházím si je a mezitím v duchu spílámKate, že mi neposkytla aspoň jeho stručný životopis. O muži, se kterým teďpovedu rozhovor, totiž nevím zhola nic. Může mu být devadesát, nebo takytřicet. Ta nejistota je rozčilující, začínám mít nervy na pochodu a neklidněpoposedávám.Tyhle řeči z očí do očí mi nikdy moc nešly, spíš dávám přednost anonymitěskupinové diskuse, kdy se můžu nenápadně skrývat v zadní části místnosti.Abych pravdu řekla, ze všeho nejvíc preferuju svou vlastní společnost, nejlépeusazená na pohovce v univerzitní knihovně s nějakou britskou klasikou v ruce.A ne sedět a svíjet se v nějaké kolosální budově z kamene a skla.Sama nad sebou obracím oči v sloup. Koukej se sebrat, Steeleová. Souděpodle budovy, která je až příliš moderní a sterilní, tipuju Greye na čtyřicátníka:nejspíš bude v dobré kondici, opálený a blond, aby ladil s personálem.Další elegantní bezchybně oblečená blondýna vchází velkými dveřmi vpravo.Co to tu s těmi dokonalými blondýnami mají? To je jak ve Stepfordu. Shlubokým nádechem vstávám."Slečna Steeleová?" táže se poslední blondýna."Ano," zaskřehotám a odkašlu si. "Ano." Vida, teď už to znělo mnohempřesvědčivěji."Pan Grey vás přijme za okamžik. Mohu vám vzít to sako?""Och, prosím. Snažím se z něj vyvléknout."Bylo vám nabídnuto nějaké občerstvení?""Ehm - ne." Páni, nedostanu blondýnu číslo dvě do potíží?Třetí blondýna zabodne do mladé ženy za pultem pohled a zamračí se na ni."Dáte si čaj, kávu, vodu?" ptá se, když obrátí svou pozornost zpátky ke mně."Sklenka vody bude stačit, děkuji," zamumlám."Olivie, opatři prosím slečně Steeleové sklenici vody," vyzve Olivii příkře.Ta okamžitě vyskakuje a odchází ke dveřím na druhé straně haly."Omlouvám se, slečno Steeleová, Olivie je naše nová stážistka. Posaďte se,prosím. Pan Grey bude zaneprázdněn ještě pět minut."Olivie se vrací s velkou sklenicí ledově vychlazené vody."Prosím, slečno Steeleová.""Děkuji."Blondýna číslo dvě mašíruje zpátky za přepážku, její podpatky na kamennépodlaze pravidelně klapou a rezonují. Sedá si a společně s blondýnou číslo tři sevrací ke své práci.Možná pan Grey trvá na tom, aby všechny jeho zaměstnankyně bylyblondýny. Mimoděk se zamýšlím nad tím, jestli je to vůbec legální, když vtomse náhle otevřou dveře kanceláře a z nich vyjde vysoký, vkusně oděný mužtmavé pleti s krátkými dredy. Teď už je jisté, že jsem se oblékla špatně.Obrací se a do dveří říká: "A co si dát tento týden golf, Gre yi?"Odpověď neslyším. Otáčí se, a když mě spatří, usměje se tak, až se mu kolemočí utvoří vějířky vrásek. Olivie se mezitím vymrštila a přivolala výtah. Zdá se,že je to přebornice ve vyskakování ze židle. Ona je nervóznější než já!"Na shledanou, dámy," loučí se ten muž a nastupuje do výtahu."Pan Grey vás nyní přijme, slečno Steeleová. Prosím, vstupte," vyzývá měblondýna číslo dvě.Tak trochu nejistě se zvedám, snažím se zklidnit své rozjitřené nervy. Sbírámsvůj batoh, odkládám sklenici s vodou a kráčím směrem k pootevřeným dveřím."Nemusíte klepat - jen vstupte," usměje se na mě.Zatlačím do dveří, a jak do nich vcházím, klopýtnu. Zakopávám o svouvlastní nohu a řítím se do kanceláře hlavou napřed.Kruci, kruci - já a moje obě levé nohy! Klečím na všech čtyřech ve dveříchkanceláře pana Greye a něčí ruce mě jemně svírají, aby mi pomohly vstát. Je mitak trapně - kčertu s tou mojí neohrabaností. Musím se doslova přinutit, abychvzhlédla. Do háje - je tak mladý."Slečno Kavanaghová," podává mi ruku s nezvykle dlouhými prsty, kdyžkonečně stojím. "Christian Grey. Jste v pořádku? Ne chcete se posadit?"Je tak mladý - a přitažlivý, velmi přitažlivý. Vysoký, v luxusním šedémobleku, bílé košili a černé kravatě s rozcuchanými vlasy s měděným nádechem auhrančivým, pronikavě šedým pohledem, kterým si mě pozorně měří.Chvíli mi trvá, než se zmůžu na slovo."Ehm. Vlastně. " vykoktám. Jestli je tomuhle chlápkovi přes třicet, tak snímsvůj klobouk. Omámené vkládám ruku do jeho a vzájemně si jimi potřásáme.Zároveň s dotykem našich prstů ucítím zvláštní, vzrušující záchvěv. Celá vrozpacích se mu spěšně vyvlékám. To musela být statická elektřina. Uvědomujusi, že zrychleně pomrkávám, pohyby mých očních víček kopírují rytmus méhosrdce."Slečna Kavanaghová je indisponována, takže mě posílá místo sebe. Doufám,že vám to nevadí, pane Greyi.""A vy jste?" Jeho hlas je hřejivý, možná zní trochu pobaveně, ale to se dá zjeho netečného výrazu těžko vyčíst. Projevuje sice mírný zájem, ale především zněj čiší - zdvořilost."Anastasia Steeleová. Společně s Kate, totiž. Katherine... totiž. slečnouKavanaghovou studuji angličtinu na Washingtonské státní.""Aha," poznamená prostě. Mám pocit, že jsem v jeho výrazu zahlédla náznakúsměvu, ale jistá si nejsem. "Posadíme se?" P okyne rukou směrem k bílékožené sedačce ve tvaru písmene L.Pro jednoho člověka je to až moc velká místnost. Před prosklenou venkovnístěnou stojí moderní stůl z tmavého dřeva, u kterého by se pohodlně najedlo šestlidí. K němu ladí konferenční stolek u sedačky. Všechno ostatní je bílé - strop,podlaha i stěny. Až na zeď u dveří, kde visí seskupení šestatřiceti malýchobrázků, uspořádaných do čtverce. Jsou nádherné - série obyčejných,zapomenutých předmětů, namalovaných tak detailně, že vypadají jakofotografie. Takhle pohromadě jsou dechberoucí."Místní malíř. Trouton," objasňuje mi, když si všimne, kam směřuje můjpohled."Jsou překrásné. Povyšují obyčejné na neobyčejné," zasním se u vytržení zněj i z těch obrázků. S hlavou nakloněnou ke straně se na mě upřeně zadívá."Lépe bych to nevyjádřil, slečno Steeleová," pronese měkce a já z nějakéhonevysvětlitelného důvodu rudnu.Kromě těch maleb je zbytek kanceláře chladný, čistý a sterilní. Zajímalo bymě, jestli to opravdu odráží osobnost toho řeckého boha, co se elegantně zabořildo jednoho z bílých kožených křesel naproti mně. Zatřepu hlavou, zneklidněnátokem svých vlastních myšlenek, a lovím z batohu Kateiny otázky. Pak sesnažím zapnout diktafon, jenže mám tak roztřesené ruce, že ho na ten tmavýkonferenční stolek celkem dvakrát upustím. Pan Grey nehne brvou a trpělivěčeká - aspoň doufám -, zatímco já postupně podléhám extrémním rozpakům anervozitě. Když konečně seberu odvahu, abych na něj pohlédla, zjišťuju, že měpozorně sleduje. Jednu ruku má uvolněně složenou v klíně, druhou si podpírábradu a dlouhým ukazováčkem si přejíždí po rtech. Myslím, že se snaží skrýtúsměv."Promiňte," zajíknu se. "Na tohle nejsem zvyklá.""Klidně si dejte načas, slečno Steeleová," řekne."Nebude vám vadit, když si nahraju vaše odpovědi?""To se mě ptáte teď? Poté, co jste s tím tak zápasila?"Do tváří se mi hrne krev. On si mě dobírá?! Aspoň doufám. Zaraženězamžikám, nejsem si jistá, jak na to zareagovat, ale zdá se, že ho to mrzí,protože se nade mnou nakonec slituje: "Ne, nebude mi to vadit.""Vysvětlila vám Kate, teda slečna Kavanaghová, k čemu je to interviewurčeno?""Jistě. Objeví se v promočním vydání studentských novin, protože budupředávat diplomy na letošním promočním ceremoniálu."Panečku! Tohle je pro mě novinka. A já jsem dočasně zaujatá myšlenkou, ženěkdo ne o moc starší než já... dobrá, tak asi o šest let a... dobrá, jemegaúspěšný... ale stejně - on mi bude předávat diplom?! S nakrčeným čelem senutím vrátit svou rozptýlenou pozornost k otázkám, které třímám v ruce."Dobře." Nervózně polknu. "Mám tu nějaké otázky, pane Greyi." Uhlazuju sizbloudilý pramen vlasů za ucho."To jsem si myslel..." pronáší s kamennou tváří. Je to jasné- dělá si ze mě legraci. Jakmile si to uvědomím, ucítím horko ve tvářích.Narovnávám se a zpevňuju ramena s úmyslem vypadat vyšší a hrozivější.Zapínám diktafon a pokouším se působit profesionálně."Na to, že jste vybudoval takové impérium, jste velmi mladý. Čemu vděčíteza takový úspěch?" Vzhlédnu k němu. Ukáže mi chabý úsměv, ale celkověvypadá spíš lehce zklamaný."Obchod je jenom o lidech, slečno Steeleová, a já jsem v po - suzování lidívelmi dobrý. Vím, co je pohání, co je povznáší, co je oslabuje, co je inspiruje ataky jak je pobízet. Zaměstnávám velmi mnoho dobrých lidí a odměňuji ještědře." Udělá drobnou pauzu a zaklesne se do mě svým šedým pohledem."Věřím, že cesta k úspěchu v jakémkoliv projektu vyžaduje, aby se člověk staljeho vládcem; aby to, čemu se věnuje, znal skrz naskrz, každý detail. A jáopravdu tvrdě, velmi tvrdě pracuji na tom, abych takový byl. Veškerározhodnutí činím na základě logických úvah a faktů. Mám přirozený talent provytipování a rozvíjení solidních nápadů a také mám schopné lidi. A to je topodstatné, všechno nakonec stojí na schopných lidech.""Možná máte prostě štěstí." Tohle není na Kateině seznamu, jenže on je takarogantní. Překvapeně zamrká."Já nesázím na štěstí ani na náhody, slečno Steeleová. Zdá se, že čímusilovněji pracuji, tím víc štěstí mám. Opravdu je důležité vybrat si do týmu tysprávné lidi a zároveň dokázat beze zbytku využít jejich energii. Myslím, že tobyl Harvey Firestone, kdo řekl: Největší výzvou vůdcovství je růst a zdokonalenípodřízených *"Teď zníte jako někdo, kdo je posedlý kontrolou." Ta slova ze mě vypadnoudřív, než je stihnu zarazit."Ovšem, já praktikuji kontrolu v každé situaci, slečno Steeleová," prohlásí,aniž by jeho úsměv nesl sebemenší stopy humoru. Zadívám se mu do očí a onmi ten pohled netečně a pevně oplácí. Zrychluje se mi tep a ve tvářích už zasecítím horko.Proč mě tak znervózňuje? Je to snad tou jeho ohromující vizáží? Nebo to děláten spalující pohled? Způsob, jakým si ukazováčkem přejíždí po spodním rtu?Chtěla bych, aby s tím přestal."Mimoto, obrovská moc spočívá v tom, když se ve svých taj ných snechdokážete přesvědčit, že jste se narodila proto, abyste ovládala," pokračujeměkce."Vy si myslíte, že máte obrovskou moc?" Maniaku!"Zaměstnávám víc než čtyřicet tisíc lidí, slečno Steeleová. To mi dává jistýpocit odpovědnosti - moci, chcete-li. Pokud se rozhodnu, že už mě nezajímátelekomunikační byznys a rozprodám ho, dvacet tisíc lidí bude řešit, jaknásledující měsíc zaplatí hypotéku."V šoku mi padá čelist. Jsem omráčená absolutní absencí jeho skromnosti."Nemáte snad dozorčí radu, které byste se z toho zodpovídal?" vyhrknuznechuceně."Já svou společnost vlastním. Žádné radě se zodpovídat nemusím." Tázavěpozvedne obočí a já okamžitě rudnu. To bych samozřejmě věděla, kdybych seaspoň trochu připravila. Zatraceně, když on je tak arogantní. Radši měním téma."A máte nějaké zájmy, kromě své práce?""Mé zájmy jsou pestré, slečno Steeleová." Na rtech se mu obje vuje náznakúsměvu. "Velmi pestré." Jeho upřený pohled mi z nějakého důvodu způsobujerozpaky a zároveň tlačí krev do hlavy. Jako by v jeho očích zaplála nějakáhříšná myšlenka."Když tedy tak tvrdě pracujete, co děláte pro to, abyste se po práci uvolnil?""Uvolnil?" Věnuje mi zářivě bílý úsměv. A já přestávám dýchat. On jeopravdu krásný. Nikdo by neměl vypadat tak dobře."No, abych se uvolnil, jak říkáte - plavím se, létám a... provozuji různákondiční cvičení." Poposedá si v křesle. "Jsem velmi bohatý muž, slečnoSteeleová, a tak mám drahé a mimořádné koníčky."Ve snaze ukončit tuhle debatu vrhám letmý pohled na Kateiny otázky."Investujete do výroby. Proč konkrétně?" kladu další dotaz. Proč jen se vjeho přítomnosti cítím tak nesvá?"Rád tvořím. Líbí se mi, když vím, jak věci fungují: co je uvádí do chodu, jakse skládají a zase rozkládají. A mou vášní jsou lodě. Co k tomu dodat?""Teď to skoro znělo, jako by mluvilo vaše srdce namísto logiky a faktů."Zacukají mu koutky, zkoumavě se na mě zadívá."To je možné. Nicméně existují lidé, kteří by řekli, že žádné srdce nemám.""Proč by to říkali?""Protože mě dobře znají," zkřiví rty v nahořklém úsměvu."Řekli by vaši přátelé, že je snadné vás dobře poznat?" Té otáz ky litujuhned, jak ji vyslovím. Taky není na Kateině seznamu."Jsem velmi uzavřený člověk, slečno Steeleová, a dělám všechno pro to,abych si ochránil soukromí. Rozhovory neposkytuji často. ""Tak proč jste souhlasil s tímhle?""Protože jsem sponzorem univerzity. A proto, že se mi, přes veškerou snahu,nepodařilo slečnu Kavanaghovou odbýt. Velmi dlouho a neoblomně naléhala namé lidi z propagačního a já takovou houževnatost dokážu ocenit."Ano, vím přesně, jak houževnatá dokáže Kate být. To je ten důvod, proč tusedím a kroutím se pod jeho pronikavým pohledem jako žížala na háčku,zatímco bych se měla učit."Investujete také do zemědělských technologií. Proč se zabýváte právě tímtoodvětvím?""Peníze se jíst nedají, slečno Steeleová, a na této planetě je příliš mnoho lidí,kteří nemají co do úst.""To zní velmi filantropicky. Je to něco, co vás naplňuje? Krmit hladovějící?"Vyhýbavě pokrčí rameny."Je to prostě dobrý byznys," zamumlá a já si pomyslím, že není upřímný.Nedává to snad smysl - krmit hladové? Nevidím v tom žádný finanční přínos,pouze duševní uspokojení. Zmatená jeho postojem sklápím oči, abych přečetladalší otázku."Zastáváte nějakou životní filosofii? Jestli ano, jaká to je?""Nemám životní filosofii jako takovou. Možná vůdčí princip - Carnegieho:Člověk, který dokáže plně vlastnit svou mysl, si dokáže přivlastnit cokoliv, na comá oprávněný nárok. A já jsem velmi ukázněný, jdu si za svým. Mám rádkontrolu - nad sebou i nad svým okolím.""Takže vy chcete věci vlastnit?" Ty jsi posedlý kontrolou."Chci si zasloužit svoje právo je vlastnit, ale ano, sečteno a podtrženo, chci.""Teď jste zněl jako nefalšovaný prototyp konzumenta.""To taky jsem." Sice se usmívá, ale v jeho očích se úsměv neodráží. Tohle miuž zase nesedí na někoho, kdo chce nakrmit svět, takže se nemůžu zbavit dojmu,že mluvíme o něčem jiném, ale absolutně netuším o čem. Ztěžka polknu. Jakoby teplota v místnosti stoupala, nebo možná stoupá jenom ta moje. Mýmjediným přáním teď je, aby ten rozhovor skončil. Kate už bude mít určitědostatek materiálu. Čtu další otázku."Jste adoptovaný. Nakolik si myslíte, že vás tato skutečnost formovala?"Pane jo, to je dost osobní. Zkoumám Greye pohle dem a doufám, že jsem honeurazila. Trochu se zachmuří."To sám nedokážu posoudit."Tím vzbuzuje můj zájem."Kolik vám bylo, když vás adoptovali?""To jsou všechno veřejně dostupné informace, slečno Steeleová," odbyde městroze. Sakra. No jistě - kdybych věděla, že budu dělat tenhle rozhovor,připravila bych se na něj. Nervózně se vrhám dál."Kvůli práci jste obětoval rodinný život.""To není otázka," poznamená lakonicky."Promiňte," ošiju se. Teď se kvůli němu cítím jako nějaké ne - vychovanéděcko. Zkouším to ještě jednou: "Musel jste kvůli práci obětovat rodinnýživot?""Ale já mám rodinu. Mám bratra, sestru a dva milující rodiče. A nemámzájem ji dál rozšiřovat.""Jste gay, pane Greyi?"On se ostře nadechuje a já se samou hanbou propadám do země. Takováhovadina! Proč jen ty otázky před přečtením aspoň trochu nefiltruju? Přece munemůžu říct, že je jenom čtu! Zatracená Kate a ta její zvědavost!"Ne, Anastasie, to nejsem." Zvedá obočí, v očích chladný záblesk. Nevypadá,že bych ho potěšila."Omlouvám se. Je to, totiž. je to tu napsáno." To je poprvé, co vyslovil méjméno. Srdce mi buší jako o závod a já cítím, jak se mi zase rozpalují tváře.Nervózně si strkám neposlušné vlasy za ucho.Grey naklání hlavu ke straně."To nejsou vaše vlastní otázky?"Následuje prudký odliv krve z mého obličeje."Ehm... ne. Kate - teda slečna Kavanaghová to ona je se stavovala.""Copak vy nejste kolegyně ze studentských novin?" Ach, ne. Se studentskýminovinami nemám nic společného. Je to její mimoškolní aktivita, ne moje. Teďjsem pro změnu rudá až za ušima."Ne. Je to moje spolubydlící."V tiché úvaze si promne bradu, jeho šedé oči mě zkoumavě sledují."Nabídla jste se jí dobrovolně?" ptá se hrozivě tiše.Tak počkat, kdo tu koho zpovídá? Jeho pohled mě propaluje tak, že prostěmusím odpovědět upřímně."Byla jsem vybrána. Ona se necítí dobře," odpovídám chabě ve snaze senějak ospravedlnit."Tím se ovšem mnohé vysvětluje."Ozývá se zaklepání na dveře a v nich se objevuje blondýna číslo tři."Pane Greyi, omlouvám se, že vyrušuji, ale za dvě minuty máte dalšíschůzku.""Ještě jsme neskončili, Andreo. Prosím, zrušte to."Andrea na okamžik zaváhá, nevěřícně na něj zírá. Vypadá, že je pořádnězaskočená. Grey k ní zvolna otáčí hlavu a zdvihá obočí. Ona se zardí. Výborně.Aspoň v tom nejsem sama."Samozřejmě, pane Greyi," zatrylkuje a odchází. On svraští čelo a pak znovuobrací pozornost mým směrem."Kde jsme to skončili, slečno Steeleová?"Ach, takže jsme se vrátili ke slečně Steeleové."Jenom se se mnou, prosím vás, zbytečně nezdržujte.""Teď se chci pro změnu já něco dozvědět o vás. Myslím, že jedině tak tobude spravedlivé." Jeho šedé oči ožívají zvědavostí. No to mě podrž. Kamtímhle míří? Opírá si lokty o područky křesla a z prstů rukou utváří na úrovnisvých úst stříšku. Jeho rty jsou velmi. zneklidňující. Nutkavě polknu."O mně se toho moc říct nedá.""Jaké máte plány, až doděláte školu?"Pokrčím rameny, vyvedená z míry jeho zájmem. Přestěhovat se s Kate doSeattlu, najít si práci. Ještě jsem se tím vážně nezabývala."Nemám žádné plány, pane Greyi. Teď hlavně potřebuju udělat státnice." Nakteré bych se právě teď měla učit, spíš než sedět ve vaší výstavní nóbl sterilníkanceláři a cítit se nepříjemně pod vaším pronikavým pohledem."Máme tu výborný program pro absolventy," nadhodí tiše. Zvedám obočí -on mi nabízí práci?"Aha. Budu to mít na paměti," zablekotám úplně rozhozená. "I když sinemyslím, že bych se sem hodila." To ne, už zase přemýšlím nahlas."Proč něco takového říkáte?" Se zaujetím sklání hlavu ke straně, na rtech mupohrává náznak úsměvu."To je snad zřejmé, ne?" Mám nekoordinované pohyby, jsem nedbaleoblečená a nejsem blond."Mně ne," opáčí. Upírá na mě intenzivní pohled, veškerý jeho humor upadl vzapomnění a já někde hluboko uvnitř podbřišku pocítím neznámé trnutí.Unikám jeho zkoumavým očím a zadívám se na své do sebe propletené prsty.Co se to tu děje? Musím odsud pryč - a to hned! Nakláním se, abych uklidiladiktafon."Chtěla byste tu provést?" nabízí mi."Jsem si jistá, že máte hodně práce, pane Greyi, a mě čeká dost dlouhá cesta.""Vracíte se zpátky do Vancouveru?" zazní překvapeně, snad dokonceúzkostně. Pohlédne ven z okna, rozpršelo se tam. "Tak to byste měla jetopatrně." Jeho tón je přísný až autoritativní. Co se stará? "Máte vše, co jstepotřebovala?" dodává."Ano, pane," potvrzuju a ukládám si diktafon do batohu. On přitomzamyšleně přimhouří oči."Děkuju, že jste mi poskytl rozhovor, pane Greyi.""Potěšení bylo plně na mé straně," ujišťuje mě, opět zdvořilost sama.Když vstávám, zvedá se a podává mi ruku."Dokud se zase nesetkáme, slečno Steeleová." Zní to jako vý zva, nebohrozba, nejsem si jistá. Zamyšleně pokrčím čelo. A kdy bychom se jako mělisetkat? Znovu mu potřásám rukou, užaslá, protože to podivné mravenčenínikam nezmizelo. Určitě jsou to nervy."Pane Greyi," kývnu. On s grácií atleta přechází ke dveřím a otevírá jedokořán."Jen se ujišťuji, že projdete bez úhony, slečno Steeleová." Nepatrně seusměje. Očividně naráží na můj nepříliš elegantní vstup do jeho kanceláře.Žádný div, že zase rudnu."To je od vás velice ohleduplné, pane Greyi," šlehnu po něm a jeho se úsměvrozšiřuje. Tak to mě moc těší, že jsem tě pobavila, kaboním se v duchu cestou dohaly. Překvapeně zjišťuju, že mě Grey následuje. Andrea i Olivie k námsoučasně zvedají své zaražené pohledy."Měla jste nějaký kabát?" zjišťuje Grey."Sako."Olivie je v tu ránu na nohou a přináší mi ho, ale Grey jí ho bere z rukou dřív,než mi ho stihne podat. Přidrží mi ho a já se do něj s naprosto absurdnímirozpaky soukám. V jednu chvíli jeho dlaně krátce spočinou na mých ramenou.Při tom doteku se až zajíknu. Pokud si toho všiml, nedává to najevo. Svýmdlouhým ukazováčkem přivolává výtah a oba u něj chvíli jen tak stojíme ačekáme - já nesvá, on klidný a vyrovnaný. Dveře se otevírají a já v touzeuniknout chvatně nastupuju. Opravdu už se odsud musím dostat. Když seotáčím, abych na něj pohlédla, opírá se o stěnu u dveří výtahu. Je opravduvelmi, velmi hezký. Až zneklidňujícím způso bem."Anastasie," vysloví, jako by mi dával sbohem.
"Christiane," odpovídám a dveře se milosrdně zavírají.