Tak, a jsem tady. V naprosto cizím prostředí pouze s mou myslí. Občas mám pocit, že jsou myšlenky hmotné. Jinak si neumím vysvětlit tu tíhu mé hlavy. Myšlenky ze mě vychází jedna po druhé. A já se ptám, proč? Je přeci tak jednoduché, jen nemyslet. Nebo snad není? Jen vypnout a na chvilku si odpočinout od ustavičného přemítání. Zní to tak snadně, ale provedení je již daleko těžší. Proč stále přemýšlím? Milion hlasů v hlavě. Hlasů našeptávajících o pochybnosti sama k sobě. Přemýšlím bez přestání. Myšlenky mě zahalily celou. Pomalu mě začínají svazovat, až ztrácím dech. Nemohu se nadechnout. Cítím obrovskou myšlenku sedící na mé hrudi. Ani se nemohu zvednout. Ta těžkost mě nepustí ani o milimetr. Provaz myšlenek, který mě obepíná se stále více stahuje. Mám pocit, že do mě neproudí ani trocha vzduchu. Pouze rychlé krátké nádechy. Jinak se snad udusím. Jediné, co se v mém těle hýbe jsou ty zatracené myšlenky. Ty se nezastavily ani na krátký moment. Nemohu to vydržet. Je to stále horší. Vypni, už prosím vypni!
ČTEŠ
Hlasy ve mně
PoetryPocity převedené do formy textu. Poetické zpracování těžkostí myšlenek, ale také krás. Nic není, jak se zdá na první pohled. Občas jsou malinké detaily tou největší krásou. Jen je důležité si jich povšimnou a zaměřit se na ně. Nepřehlížet je a necha...
