I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

4

Po úmorně stráveném odpoledni s Williamem jsem byla celá utahaná. Sice byl s námi celou dobu i Charlie, ale to neovlivnilo Williama v jeho neurputném zírání na mě a v občasné hrubosti k Charliemu. Připadá mi skoro stejný jako býval na vysoké škole – neomalený, nepříjemný a rozčiluje mě neustále.

Ty pohledy mu zůstali stejné i on je stejný, až na to, že nyní vypadá více mužněji a má strniště na tváři což nikdy nemíval – hold dospěl.

My všichni jsme dospěli. Již nejsme neomalení puberťáci, kteří neustále chodí na party a užívají si. Teď máme s Charliem jiný typ zábavy, sice sem tam na nějaký večírek zajdeme jenže to jsou večírky v hospodě či restauraci s přáteli nebo večeře v práci. Chodíme s Charliem surfovat a na kraby, to je pro nás dostatečná zábava.

Když s námi došel William až do našeho hotelu tak se nezastavil, dokud nedošel až k mým dveřím. Nechápavě jsem ho sledovala a v duchu doufala, že se otočí na patě a zmizí. Že mě ušetří toho utrpení, abych ho musela vyhodit či poslat domů. Nestalo se tak. Nesnáším odmítat či posílat lidi domů, jenže to dělat musím.

Charlie bez jediného slova zmizel ve svém bytě naproti tomu mému. To mi udělal určitě naschvál, aby nám dal prostor, jenže teď bych opravdu ocenila Charlieho společnost.

„Takže?" Netušila jsem, jak začít. Vytáhla jsem klíčky z kabelky a odemkla dveře od svého bytu. „Takže?" zopakoval má slova William s rukama v kapsách a pohledem upřeným do mého.

Nastalo trapné ticho. Jen jsme tam tak stáli na chodbě a pozorovali se navzájem.

„Asi bych už měl jít," pronesl po chvilce William a rukou ukázal na výtah.

„Asi ano," souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že mě ušetřil toho, abych ho musela odtud trapně vyhánět sama. Vždy je lepší, když se jedna ze stran umoudří a odstoupí.

„Rád jsem tě zase viděl," usmál se na mě před svým odchodem.

„Já tebe taky," přiznala jsem a koutkem oka spatřila Williamův zklamaný výraz.

Hlavu naklonil k mému uchu a zašeptal zastřeně: „Ani nevíš, jak moc bych si přál vědět, na co zrovna myslíš, Emily." Rukou mi podepřel bradu a hlavu zvedl tak, abychom si vzájemně viděli do očí.

Hlasitě jsem polkla. Teď jediné, na co zvládnu myslet jsou ty nádherné oči, ty nádherně plné rty – kéž by mě líbali po celém těle jako dříve. Své myšlenky jsem zahnala lehkým třesem hlavy do strany, což vzal William jako gesto, aby mě pustil.

Zacouvala jsem do chodby svého bytu. Když jsem na chodbě zaslechla pomalé kroky vzdalující se ode mě tak jsem lehce vyklonila hlavu a sledovala, jak jeho stín mizí beze slova ve výtahu.

...

„To bylo divný nemyslíš?" Hučela jsem do Charlieho z gauče v jeho bytě. Charlie stál opřený o kuchyňskou linku a natáčel si ledovou vodu do skleničky, aby se napil. „Nepřišlo mi," houknul na mě z kuchyně.