Nelhal mi..

chci si promluvit

Běžel jsem ulicemi Pardubic k sobě do bytu a to jen díky tomu abych si mohl vzít své auto a jet do Prahy. Doběhl jsem k domu a vyběhl jsem schody nahoru. Odemkl jsem dveře a běžel rovnou do ložnice kde jsem na sebe vzal čisté oblečení, protože to druhé jsem měl špinavé od krve. Vyběhl jsem z pokoje a vzal si sebou i klíčky. Nasedl jsem do auta a jel jsem směr Praha.

Po hodině jsem byl v Praze a mohl jsem doufat, že bude doma. Pokud ne, počkám tu na ní. Vyšel jsem z auta a zamkl ho. Šel jsem po schodech nahoru a přemohla mě nervozita. Nevěděl jsem, jestli dělám dobrý krok a nebo špatný. Stál jsem u dveří bytu a svoji ruku jsem už měl vztyčenou na zaťukání ale nějak jsem v tuhle chvíli na to neměl koule. Stál jsem tam pár sekund, možná i minut ale po chvilce jsem slyšel jak se někdo blíží ke dveřím. 

Dominika                                                            Slyšela jsem jak někdo jde po schodech nahoru ale pak jsem neslyšela už nic. Kroky ztichly a nic se neozývalo a tak jsem se rozhodla se jít kouknout kdyby náhodnou. Přes kukátko jsem se nekoukla, protože jsem "věděla", že nebude potřeba. Pomalu jsem otevřela dveře a chtěla jsem nahlédnou do útrob z mého bytu. Místo toho jsem dostala výhled na vysokého kluka s hnědými vlasy a vztyčenou rukou se připravit zaklepat. Stáli jsme tam oba přikovaní k zemi. On později svoji ruku dal poděl těla ale nadále mi hleděl do očí tak jako já jemu. "a-ahoj, šel jsem jen kolem" zakoktal a já jsem na to zakývala na nesouhlas, neboť jsem věděla, že to není pravda. "chceš jít dál?" přešla jsem rovnou k věci. Jen kývl a vešel se svými širokými rameny do bytu. Šel rovnou do obýváku a já jsem šla poslušně za ním. Porozhlédl se po bytě ale zastavil se u jednoho rohu. Popošel k němu blíž, to samé jsem udělala i já. Vzal si do ruky rámeček s fotkou, s naší fotkou. Stáli jsme hned vedle sebe. Dívala jsem se na jeho oči jak se pomalu a jistě lesknou. Začal po té fotce přejíždět palcem, až mi z toho začalo být smutno, že jsme my dva spolu už jako „cizí". "chceš něco k pití?" zeptala jsem se jen abych zahnala do ticho které mezi námi zde panovalo. "nebo něco?" dodala jsem k tomu. Otočil se na mě a v tu dobu mě jeho oči pohltily. Hned jsem musela odvrátit pohled a aby to nebylo blbý, tak jsem si to namířila do kuchyně. "jo, jenom vodu" ozvalo se z obýváku. Donesla jsem mu teda tu vodu a sedla si za ním na sedačku. Oba jsme měli svoji stranu. Koukala jsem se na něho, tím pádem jsem si ho mohla prohlédnou, co nejvíce to jde v téhle chvíli. Jeho kruhy pod očima byly vetší a tmavší, vlasy měl delší a neupravené. Ale nevím jak je na tom s  jídlem, protože nedokážu posoudit, když zde teď sedí v mikině. "nemusíš být nervozní" namítla jsem a u toho se usmála. Viděla jsem jak se po téhle větě uvolnil. I když mě bolel ten pohled na naší minulost, tak mi nějakým tím způsobem s ním bylo dobře. "chci si promluvit" vyslovil to tak potichu až mi z toho proběhl mráz po zádech. "to i já" souhlasila jsem s ním. Usmál se a já jsem mu to oplatila. "můžu začít, prosím" poprosil a já jsem na to kývla.

Pokračování příště<3