Temná Dědička

4 - Ztraceni

× Dorren ×

Bolest v zádech byla nesnesitelná. Nejspíš jsem na nějaký čas omdlel, protože když jsem se probral, bylo mi chladno a okolí obklopovala tma. Seděl jsem opřený o strom a okolo hrudníku jsem měl obmotanou dívčí košili, že které jsem cítil i špetku jiné krve, než byla ta moje.

Pokusil jsem se pohnout. Svíralo mě ještě něco. Ke stromu mě poutaly silné liány, kterými mě někdo musel svázat. Vlastně bylo jasné, kdo to udělal. Milenee Rainwyn Brytisová, údajná Dědička, seděla pár metrů ode mě a třela o sebe dvěma dřívky, jako by se snažila vyvolat jiskru.

Probodl jsem ji pohledem. „Co tu sakra děláš?“

Zpozorněla. Asi ji překvapilo, že už jsem vzhůru, ale ani se na mě nepodívala. „Snažím se rozdělat oheň.“

„Ne, myslím, co děláš tady? Neměla bys utéct, když jsi měla šanci?“

Krátce se na mě podívala. Nic však neřekla a brzy se vrátila k té stupidní aktivitě.

„Nech toho.“

„Ne, nenechám,“ řekla vzdorně.

Naštvaně jsem si pro sebe zavrčel. „Říkám, ať toho necháš! Jsme někde v jednom ze stříbřitých lesů, z tohodle dřeva oheň ne–“

„A je to!“ vykřikla radostně.

Nechápavě jsem hleděl na malý plamínek, co se pomalu rozrůstal a požíral hromádku usušených klacíků a listí. Lehce osvětloval kruh okolo nás.

Podívala se na mě. „Co jsi to říkal?“

Odvrátil jsem pohled. „Nic,“ odpověděl jsem hrubé.

Dále se nevyptávala. Posadila se blízko ohně a natáhla ruce k žáru. Chápal jsem, proč to dělá. Byla tu zima. Mě možná trochu hřál můj lovecký oblek, ale ona na sobě měla jen svetřík bez rukávů. Košili použila jako obvaz na moje rány.

Nelíbilo se mi to. Děsilo mě, jak moc jsem jejímu chování nerozuměl. Sice vyrostla mezi lidmi, ale uvnitř byla stále démonem, ne?

Pohnul jsem se, abych otestoval, jak dobře mě spoutala. U toho jsem však ucítil silnou bolest na zádech a bolestí jsem sykl.

„Nesmíš se tolik hýbat,“ řekla káravým hlasem a vydala se ke mně. Na půl cesty se však zastavila. Asi jí došlo, že by se neměla přibližovat, když už jsem při vědomí.

„Já...“ svěsila ruce podél těla. „Nechtěla jsem to udělat. Omlouvám se, ale... když tys mi nedal jinou možnost!“

Odvrátil jsem pohled. O čem to mluvila? Jen matně jsem si vzpomínal, jak jsem se vlastně dostal do téhle situace. Měl jsem ji už na dosah, ale ona odněkud vytáhla zbraň. Zasáhla mě. Best mě seslala k zemi... Už jsem si vzpomínal.

Hlavou se mi rozběhly jiné myšlenky. Necítil jsem své levé křídlo. Místo něj jen bolest na místě, kde mi vyrůstalo ze zad. Prudce jsem k ní zvedl pohled. „Co jsi to provedla?“

Milenee Rainwyn se zarazila. Potom klesla na kolena. „Já... já jsem ale nechtěla...“

Vzlyká? Proč vzlyká?

„Tak co jsi provedla!“ křičel jsem po ní a zmítal sebou, což sice zesilovalo mou bolest, ale uvolňovalo liány.

„Usekla jsem ti křídlo,“ řekla tiše se sklopenou hlavou.

Přestal jsem sebou házet. Křídlo? „Ne, to nemůže být... Jak?“

Otevřela pusu, ale přes slzy nebyla schopná odpovědět. Hnusila se mi. Vzala mi mou největší sílu, díky které jsem vynikal nad ostatními lovci. Okradla mě o možnost létat – úmyslně. Ale sedí tady a předstírá, jak je jí to líto? Nemělo by být! Protože ji stále chci zabít. Protože jsem ji unesl. Protože... si to nezasloužím. Vlastně mi to patřilo.