I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

10

Snídaně byla výborná, i když William protestoval, když jsem všechno nesnědla a zanechala po sobě čtvrt croissantu. Kdo by takovou nálož jídla snědl? No zřejmě asi každý normální člověk, jenže ne osoba, která nikdy nesnídá a počká si vždy až na oběd.

„Smím tě odvést do práce?" Zeptal se William, když platil za naši společnou snídani. „Ano," špitla jsem nervózně. Normálně bych tam dojela svým autem, jenže když se nabízí, tak proč ne. Alespoň ušetřím něco málo za cestu. Celou cestu jsme mlčeli až na chvilky, kdy jsem ho navigovala. Když jsme dorazili k obří budově firmy, vystoupil a otevřel mi dveře. Nastavil mi paži, abych se ho chytla a pomohl mi vystoupit. „Děkuji za odvoz," poděkovala jsem a bez jediného slova vyrazila ke skleněným dveřím budovy. „Počkej, doprovodím tě až ke kanceláři." Namítnul William a v okamžiku se objevil vedle mě. Hlasitě jsem polkla a provedla ho spodní budovou k recepci.

„Dobré ráno slečno Smithová," pozdravila mě blondýna s vysokým culíkem v upnuté bílé halence sedící za psacím stolem s pohledem upřeným do počítače na recepci. Vždy chodím včas, tudíž se nemusí již ani namáhat, aby zjistila, kdo přichází.

„Dobré ráno," pozdrav jsem ji oplatila s letmým úsměvem i když svůj pohled neodtrhnula od počítače. „Dobré ráno," ozval se vedle mě Williamův hrubý hlas na což blondýnka uspěchaně zvedla pohled od počítače a zabodla jej do Williama. Celého si ho projela s lehkým úsměvem a skousnutým spodním rtem. William už hold tak na lidi působí – je velice šarmantní, pohledný, zdvořilý a čiší z něj sebevědomí. Nenápadně jsem se ušklíbla a zapsala si příchod. Blondýnka z něj neodtrhla pohled do doby, než jsme se vydali k výtahu na konci chodby.

„Ta si mohla na tobě oči nechat," uchechtla jsem se lehce ve výtahu, na což William vůbec nereagoval. „Koukám, že takto působíš zřejmě na spoustu žen. Nejdříve servírka nyní recepční."

„Jenže mě ony nezajímají. Mě zajímá pouze jedna jediná," pronesl sebevědomě a svůj pohled zabodl do mého. Hlasitě jsem polkla. Popadla mě nervozita. Celý výtah byl rázem zaplněný Williamem, cítila jsem ho všude. Jeho pohled mi propaloval díru do hlavy.

„Jsme tu," pronesla jsem úlevně, když se ozvalo zacinkání a výtah dojel do správného patra. Vyšla jsem z výtahu a zamířila chodbou vpravo, kde jsem otevřela dveře s vlastní jmenovkou a vstoupila dovnitř. Obešla jsem velký psací stůl, na kterém stál počítač se dvěma obrazovkami a usadila se na židli před jedno velké francouzské okno.

„Páni, máš to tu pěkné." Pronesl úsměvně William a pohledem skenoval celou mou kancelář. Projel skříně vestavěné za dveřmi, následně zeď s poličkami z druhé strany až se nakonec dostal ke psacímu stolu, za kterým jsem se usadila. „Tak já už půjdu," pokývl mi s úsměvem hlavou a odešel. Hlasitě jsem vydechla, když se za ním uzavřeli dveře. Jak stísněný prostor ve výtahu, tak velká kancelář, ve které se nacházím mi nedělali dobře po jeho boku. Měla jsme pocit, jako bych se měla každičkou chvilku udusit.

...

„Dej si chvilku pauzu, Emily." Rozesmál se pan Eduard, Charlieho strýc. Je to vysoký postarší pán, vousy i vlasy má černé s nepatrnými pramínky šedin, ale je v kondici. Každé pondělí a čtvrtek chodí na partičku golfu a o víkendu chodí občas hrát baseball s přáteli. Mám ho hodně ráda. Je velice milý a přátelský. Dlouho jsem se ostýchala mu tykat, jak mi nabídl již první den seznámení, ale časem jsem se tomu přiučila.

„Neboj dám," usmála jsem se na něj a odsunula se společně s židlí od svého pracovního stolu. „Chceš donést kávu?" Tázal se mě opřený o rám dveří mé kanceláře. „Nechci, ale děkuji." Odmítla jsem slušně. I když je to můj nadřízený, tak je rozhodnutý semnou udržovat přátelský vztah, i když mám pocit, že to snad skoro s každým, až na stážisty. Je pevně přesvědčený, že na stážisty se musí pár měsíců tvrdě, aby pochopily význam práce. Jenže díky jeho „přátelství" mám občas pocit, že si ze mě nový stážisti vždy utahují, že si myslí, že mi nadbíhá. Přitom tomu tak vůbec není.

„Dobrá tedy," usmál se na mě Eduard a zamířil ven ze dveří. „A nezapomeň se někdy s Charliem zastavit taky u nás," dodal úsměvně Eduard a bez jediného slova, aniž by čekal na mou odpověď či souhlas, zmizel z dohledu. Otočila jsem se společně s židlí zády ke dveřím a pohled zamířila z okna. Mám z kanceláře úžasný výhled na okolní ruch z výšky. Když mám práci hotovou a mám chviličku času, tak ráda rozjímám a přemýšlím, co se honí těm miniaturním lidičkám tam dole na ulici hlavou. Někteří pospíchají jiní se plazí. Jsou tam lidé, kteří neodtrhnou telefon od ucha ani když přecházejí ulici a lidé jako já, kteří se kochají okolím. Od čeho je přeci život, není od toho abychom trčeli v práci a jen hromadily úspory, měli by si užívat, pozorovat okolí, vdechovat čistý, avšak slaný vzduch moře. Život není od toho, abychom si pořád nad něčím lámali hlavy, je od toho abychom ho prožili co nejlépe bez starostí.

Z mého rozjímání nad okolním světem mě vyrušilo hlasité zaklepání na dveře. Rychle jsem se otočila zpět čelem k počítači a hlasitě pokynula: „Vstupte." Dveře se pomalu otevřeli a za nimi stál rozesmátý Charlie.

„Ahojky," pozdravil mě a vstoupil dovnitř. „Ahoj," oplatila jsem mu úsměv a rukou ukázala na malou židli v rohu místnosti, aby se usadil. Charlie pokývl a usadil se. „Jak to dneska jde?" Vyzvídal. Na Charlieho nečekané návštěvy u mě v práci jsem byla již zvyklá. Přeci jenom tenhle podnik vlastní jeho pokrevní rodina, takže si tu může vesměs chodit, jak chce. „Ale tak dá se to," odpověděla jsem klidně a ruce si položila volně na desku stolu. „Proč jsi dneska zrušila ranní kávu?" Zeptal se zmateně s lehce nadzvednutým obočím. Doufala jsem, že se této otázce vyhnu, jenže marně.

„Něco mi do toho vlezlo," odpověděla jsem stručně, nechtělo se mi rozebírat, že jsem byla na snídani s Williamem. Charlie smrštil oči do úzké linky a lehce pootevřel ústa. Byl zvědavý. A hlavně tušil, že něco skrývám. Nikdy jsem před ním nic netajila, vždy jsem k Charliemu jako otevřená kniha, jenže nechci, aby si myslel, že jsem do toho zase vlítla s Williamem, jen proto, že se opět objevil a snaží se semnou trávit čas. „Jaký si měl den ty?" Zeptala jsem se ve snaze odběhnout lehce od tématu.

„Dobrý," odpověděl po chvilce trapného ticha, které zaplnilo celou místnost. „Nezajdeme na oběd? Už je půl 4 a musíš se najíst," vstal spěšně ze židle a čekal, až zopakuji stejné gesto, jako zrovna on. Sakra, prošvihla jsem obědovou pauzu. Pomyslela jsem si a plácla jsem se přitom v duchu do čela. Většinou ji nepropásnu, ale to taky tím, že nesnídám, tudíž se na oběd vždy těším. William mi nenaboural pouze ranní rutinu, ale také i chod dne. „Tak už pojď, strýc říkal, že si nic nejedla a ani kávu nechceš. Ví o tom, takže máš pak padla pro dnešek." Zastrčil si ruce do kapes a otevíral dveře od mé kanceláře. Občas mě udivuje Charlieho jednání za mými zády, ale je hezké, že mají oba dva o mě starost. Bez jediných námitek jsem zamknula kancelář a vydala se za Charliem.