Temná Dědička

5 - Vpřed

~ Rain ~

Probudila jsem se promrzlá jako nikdy předtím. Teprve svítalo. Hlavou mi proběhla vzpomínka na včerejší den. Na mé narozeniny a... jak to všechno šlo z kopce.

Lovec, kterému jsem se rozhodla říkat Kevin, seděl opodál. Opíral se o strom a protože měl masku, nebyla jsem si jistá, jestli spí, nebo se na mě dívá. Sotva jsem se však posadila, i on se pohnul. Nejspíš mě celou dobu sledoval. Na chvíli jsem zapochybovala, jestli vůbec zavřel v noci oči.

Byla jsem zvyklá říkat dobré ráno, ale tomuhle člověku bych to neřekla ani za nic. Pomalu jsem se postavila a protáhla jsem své ztuhlé tělo. Pak jsem se podívala na lovce. „Vyrážíme?“

Přikývl. Vyhoupl se na nohy, ale sotva udělal jeden krok, ztratil rovnováhu. Vykročila jsem mu na pomoc, ale on mě zastavil gestem.

„Nech mě být. Zvládnu to.“

Co jsem měla dělat? Otočila jsem se k němu zády a začala jsem si oprašovat oblečení, ale všechnu špínu jsem z něj dostat nemohla. I když jsem se to na sobě snažila nenechat znát, cítila jsem obrovskou vinu z toho, že jsem ho připravila o možnost létat. Mohla jsem ho jen zranit, nebo mu nějak zabránit, aby na mě neútočil. Ale ta zvláštní síla v náhrdelníku ve spojení s mým podvědomím proměnila kousek železitého dřeva na zbraň ostřejší, než měla být.

Kevin se pokoušel dělat drobné krůčky. Přišel na to, že s roztaženým křídlem moc daleko neujde, a tak své pravé křídlo složil co nejblíže k zádům. Sice chodil trochu kulhavě, ale postupně na to přicházel. Předstírala jsem, že ho nesleduju a schovávala jsem pod listím spálené větvičky, abych po sobě skryla stopy.

Lovec s maskou mezitím obešel celé okolí. Pátral po svém křídle. Neskryla jsem ho až tak nenápadně, a tak ho brzy našel. Vzal ho do rukou a dlouze na něj hleděl. Kvůli masce jsem neviděla jeho výraz. Najednou se otočil a vydal se vpřed směrem, kterým bylo nejvíce světla na obloze. „Jdeme,“ řekl bezbarvým tónem.

Šli jsme tiše vedle sebe. On v rukou tiskl své křídlo a já svou zbraň, které jsem se rozhodla říkat meč, i když tak úplně nevypadala.

„Chci vědět něco o tom tvém amuletu. Kde jsi ho získala?“

Neodpovídala jsem.

„Odpověz, Milenee Rainwyn.“

„Neříkej mi Milenee,“ řekla jsem naštvaně. „Rainwyn stačí.“ Zkratkou mě mohli oslovovat jen přátelé, a tak jsem se rozhodla pro celé jméno.

„Fajn,“ zabručel. „Tak kde jsi ho získala?“

„Od mámy. Dostala jsem ho k narozeninám.“

On přikývl.

„Proč se ptáš? Ty... o tom něco víš?“

Naklonil hlavu stranou. „Něco málo. Určitě vím, že tenhle typ kamene se správnou kombinací kouzel dokáže v komkoliv probrat jeho schopnosti. Ale pokud je darovaný přímo tobě, je tam možnost, že ho chrání nějaké další kouzlo, co by mělo zabránit, aby u ostatních fungoval.“

Sevřela jsem náhrdelník v ruce. Kdo ví, kde bych teď byla, kdybych ho u sebe neměla. V hlavě jsem si však udělala poznámku, ať ho Kevinovi nikdy nedávám. Mohl by mi lhát o tom, že na ostatní nefunguje, jen aby ho získal pro sebe.

„Mají všichni démoni nějaké schopnosti?“ ptala jsem se dále.

„Myslím, že ano. Ale je složité je probudit. Někdy ani nejsou tak mocné. Znal jsem třeba takové, kterým se schopnost projevila už v dětství, ale mohli jenom změnit proud vody, nebo tušit budoucnost pět sekund před tím, než se stala. Nebylo to nic velkolepého.“