I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

11

PŘED 3 LETY

William:

Jak jsem mohl být takový idiot a přijít o to jediné dobré v mém životě. Uběhl měsíc od jejího odletu a já se jako nějaký sebestředný pobuda utápím v alkoholu a výčitkách. Tráva mi už dávno nepomáhá – i když si zahulím, tak stejně neusnu. Jediný, co mě zklidní alespoň trochu je alkohol – zleju se vždy jak pes a usnu kdekoliv pak, sice se probouzím celý pozvracený či s výpadky paměti, ale jinak nedokážu spát.

Nedávno zamnou byla Charlotte chtěla, zda bych to s ní nezkusil jako dříve, že můžeme spolu spát a nic víc, hnal jsem ji ven svinským krokem. Nedokážu se podívat natož dotýkat jiné. Z hlavy nedokážu vymazat ten její výraz, když jsem ji poslal do háje.

Byla tak zranitelná a já ji zničil. Společně s ní jsem zničil i sám sebe.

V hlavě mi pořád probíhají vzpomínky na ni – jak vždy prožívala srdceryvné filmy, které mě vůbec nezajímali, jenže její výrazy pro každou emoci byly dokonalé.

Zbožňoval jsem, jak se na mě vždy rozčilovala, jak se durdila nebo jak celá zrudla, když byla nervózní. Její nervózní smích v hodinách podnikání, když ji vyvolal profesor a ona neměla tušení o čem je řeč. Její vysutý ret, když něco chtěla. Její steny a vzdechy, když jsem ji dělal dobře. Tak moc mi ta holka chybí. Nechápu ty pocity, které cítím. Nerozumím těm pocitům, které mě ničí při její ztrátě, ale oba moc dobře víme, že takto to bude lepší.

Choval jsem se k ní jako idiot, i když si zasloužila zacházení jako s princeznou.

Jednou, když jsem k ní dorazil na dávku pravidelného sexu, tak se mě na něco zeptala: „Chyběla jsem ti Williame?" Její otázka mě lehce vyvedla z míry, jak se na takové blbosti může vůbec ptát. Takové žvásty by vedly akorát k nějakým idiotským citům, tak jsem ji rozladěně s rázným tónem ji poučil: „Tohle si neříkáme, Emily!" Slepě na mě hleděla, tvář měla plnou zmatku a pohled zklamání. Po chvilce se ironicky zeptala: „Že ne?" Popošla ke mně blíže ve své ložnici, rukou mi přejela po dlani a pokračovala: „Je to jen normální fráze, kterou si říkávají přátelé. Nic to neznamená." Její odpověď mě dokázala ještě víc popudit a vyvést z míry, ale snažil jsem se udržet klidný hlas a řekl jsem ji: „Jenže mi nikdy přátelé nebyly. Tohle, co děláme s přátelstvím nijak nesouvisí." Na tváři ji strnul výraz, oči jí plály rozčílením, jenže se nehnula. Nepohnula brvou, jen mě mlčky sledovala. Oči se jí lehce zaleskly a bylo mi jasné, že se jí chce brečet, ale proč? Tak jsem ještě dodal: „Nechci ti dávat žádné falešné naděje tím." Vypadalo to, že se na chvilku uklidnila a já se tím pak už nezabýval jenže to byla ta chyba.

Měl jsem ji přiznat pravdu, že kdykoli jsem nebyl s ní nebo ji nespatřil, alespoň na hodině podnikání, že mi chyběla. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na ni. Nedokázal jsem od ní od prvního dne odtrhnout pohled. Bránil jsem se svým citům až do poslední chvíle, což byla nejhorší věc, kterou jsem udělal.