Temná Dědička

7 - Ochranná kletba

~ Rain ~

Voda mě obklopovala ze všech stran. Ani jsem nevěděla, kde je dole a kde nahoře. Neviděla jsem naprosto nic a už jsem byla připravená přijmout tuhle temnou věčnost. Potom jsem však ucítila, jak mě silné ruce táhnou pryč. Byla jsem vysvobozena... nebo vrácena do krutého vězení, kterým pro mě byla realita?

...

× Dorren ×

Vytáhl jsem Rainwyn nad hladinu. Voda byla stále rozbouřená od kusů skály a hlíny, které padaly dolů. Bornogové po nás pátrali v okolí, ale pádem do jezera jsme je setřásli. Nemohli jsme tu však zůstat napořád.

Odtáhl jsem Rainwyn na břeh, který byl pokrytý vysokou trávou, ve které jsme se oba skryli, zatímco to běsnění kolem pomalu utichalo. Měl jsem štěstí, že se mé druhé křídlo vyplavilo na břeh kousek opodál, jinak už bych ho v životě asi neviděl. Sebral jsem ho, nasadil jsem si zpátky i svou masku a rychle jsem se vrátil k Rainwyn.

Seděla tiše v trávě a i ve tmě jsem viděl, jak se celá třese. Luk se šípy, který předtím měla na zádech, teď ležel položený vedle ní. Svůj meč nejspíš ztratila při pádu. Skrčená kolena si obmotala rukama a na tvář se jí lepily dlouhé vlny mokrých vlasů.

Posadil jsem se k ní blíže. „Rain...“

„Nedokázala jsem to,“ řekla tiše.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ale byla jsi blízko, část kouzla jsi prolomila. Viděl jsem, jak to září oči a –“

„Ale pořád jsem normální, jsem... člověk.“ Zabořila hlavu do kolen.

Chtěl jsem k ní natáhnout ruku, ale pak jsem se zarazil. Nejsem tu přece od toho, abych ji utěšoval. A už vůbec ne, abych ji povzbuzoval. Její pravý vzhled démona potřebuji jen na to, abychom mohli bezpečné projít obydlenou krajinou.

„Počkáme tady,“ řekl jsem opět svým odtažitým tónem. „Bornogové nás sice ztratili, ale kdybysme se dostali příliš daleko od vody, mohli by nás zase ucítit.“

„Mě už je to jedno,“ byla její odpověď.

Ticho trvalo celé minuty. Rozbouřená voda jezera rozvířeně hučela a bornogové v dálce se hlasitě hrnuli krajinou, ale já nejvíce slyšel jen tiché vzlyky Rainwyn a jak se tráva v jejím okolí třásla s ní.

Sedl jsem si k ní blíže, abych ji měl po pravé straně. Věděl jsem, že to, co se chystám udělat, šlo přísně proti mým zásadám, ale v téhle chvíli mi na nich tolik nezáleželo. Natáhl jsem křídlo a objal jím Rainwyn. První se lekla, ale potom se pomalu uklidnila a přestala vzlykat. Stále však pevně objímala rukama kolena, jako by se vyhýbala doteku mého křídla. Což bylo naprosto pochopitelné – podle mých předchozích reakcí si nejspíš myslela, že bych se po ní mohl hrubě ohnat.

Tiché sekundy ubíhaly dále. Poslouchal jsem šplouchání vody, a tak jsem si ani nevšiml, kdy přesně usnula. Rozhodl jsem se, že je čas jít spát i pro mě. První jsem ze sebe však strhl mokré provizorní obvazy, které jsem měl pod vestou. Sundal jsem si vlčí masku, která stejně taky potřebovala lépe vysušit, a opatrně jsem si sáhl na záda. Moje ruka se dotkla kůže daleko od mé rány, ale i tak jsem rychle ucukl. Místo se ozvalo bolestí, která jím proběhla jako blesk. Nervy v mých zádech se stále těžce smiřovaly s tím, že už nemají druhé křídlo, na které se napojit.

Povzdechl jsem si a nadechl jsem se chladného nočního vzduchu. Už tolikrát jsem slyšel příběhy o démonech, kteří přišli o křídla. Nikdy mě však nenapadlo, že bych se mohl stát jedním z nich.