Dětská láska | Stein27

•Zvláštní výlet

Pravě se s Petrem procházíme v jednom lese, který je, tak 30 minut autem od Telnice. Oba ho známe, ale mockrát jsme tu nebyli. Upřímně ani mi to nevadí, je to tady nějaké divné, spíš si ale myslím, že se cítím špatně já. Celý den mě bolí břicho a už jsem měsíc neměla menstruaci, takže všechno dává smysl. Vždycky se cítím strašně nepopsatelně divně před tím než to dostanu. "Je ti dobře? Jdeš nějak pomalu." Zeptal se mě Petr když se na mě díval jak se svíjím v bolestech a to mi kazí možnost rychle chodit. "Myslím si, že to dostanu." Řekla jsem přes zuby a stiskla Petrovu ruku aby se mi ulevilo. "To je blbý, nechceš už jet?" Zeptal se a klekl si se mnou na zem. "To..To by bylo dobrý, promiň." Řekla jsem a sykla jsem bolestí. "Pojď to zvládneš, nejsme až tak daleko." Povzbudil mě, dal moji ruku kolem jeho ramen a vydal se se mnou směrem k autu. "Miluju tě." Řekla jsem, Petr se na mě otočil a usmál se. "Já tebe." Odpověděl.

Probudila jsem se v posteli u sebe doma. Petr mě sem asi zanesl, večer jsme se dost zhulili, ale Petr byl ještě něčeho schopný narozdíl ode mě. Promnula jsem si oči a šla do kuchyně, Petr musel do práce, ale řekl že dneska dá výpověď a je rozhodnutý se naplno začít věnovat hudbě. Doufám, že se jeho sen vyplní, zaslouží si to. Nechal mě poslechnout si pár jeho tracků a znělo to moc dobře. Chce dat výpověď už dlouho, ale když to řekl rodičům, tak ho otec vykopl. Musel teda ještě zůstat aby měl peníze. Držím mu palce, zaslouží si žít svůj sen.
Petr přišel s úsměvem, ale brečel. On je jediný kluk, který přede mnou dokáže brečet. Byla jsem opřená o rám dveří a koukala se jak si sundává boty. "Tak co, dokázal jsi to?" Zeptala jsem se ho. Petr se začal smát a otočil se na mě. "Šéf mě i tak vyhodil, protože jsem měl moc velkou absenci!" Řekl a smál se dál, ale štěstím začal znovu brečet a přiběhl mi do náruče. "Jsem ráda, že máš o jedno trápení méně Péťo." Pochválila jsem ho a přitom ho hladila na zádech, zavřela jsem oči a unášela se pocitem, že je Petr konečně o trochu víc šťastný.
"Jen mě, tak napadlo nechceš is zajet do lesa tady blízko? Je to 30 minut autem, aby jsme si mohli popovídat o tom jak to probíhalo a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu!" Řekla jsem a usmála se na Petra naproti. Seděli jsme v kuchyni a dávali si něco na jídlo. "Jo prosím, rečel jsem dost dlouho a už mě z toho bolí hlava." Řekl a dál jedl. "Mám tě rád." Dodal a podíval se na mě s úsměvem. "Já tebe taky." Odpověděla jsem s plnou pusou, Péťa se nad tím trochu pousmál.
Vyjeli jsme kolem půl šesté večer. Bylo šero, je říjen, takže se už poměrně brzo stmívá. "Nechceš se podívat na stmívaní až přijdeme domů?" Zeptal se Petr a začal se potichu smát. Asi tušil jaká bude moje odpověď. "Ty se na to seriózně díváš?!" Začala jsem se smát a Petr pokrčil ramena. "Jo klidně, jednou za čas se musíš povídat na nějakou sračku." Zasmála jsem se a šťouchla do něj.
Přijeli jsme na místo, bylo tam malé přírodní parkoviště. Petr zaparkoval a vypnul motor. Šli jsme si pro batohy do kufru.
"Vypadá to jako vstup do pekel." Řekl Petr když jsme stáli vedle sebe a dívali se do hloubky šera, do kterého máme jít. "Přestaň ty posero, pojď." Řekla jsem mu na to a táhla ho za sebou.
Šli jsme už nějakou dobu, šero se proměnilo na tmu. Byl docela chlad, ale nebylo to nesnesitelné. Celou cestu jsme si povídali a oba jsme si dali dvě brka. Hodně jsme se smáli, ale po chvíli nám do smíchu už moc nebylo. "Petře? Já jsem si ten batoh nebrala?" Řekla jsem pomalu a vystrašeně. "Brala-" Nestihl to doříct a podíval se na moje záda. "Do prdele musela jsme to nechat v autě. No nevadí, měla jsem tam jenom pití, to snad vydržíme než se vrátíme ne?" Řekla jsem a Petr se pousmál. "Tak pojďme pokud znáš cestu zpátky." Řekl Petr a otočil se. "Ty, ale taky víš kudy jsme šli ne?" Zeptala jsem se starostlivě. "Hele upřímně nemám tušení kudy jsme šli." Řekl a usmíval se, protože to celé bylo na mě. Šli jsme dál, ale stalo se něco co nás strašně vyděsilo. Na kraji cesty jsme spatřili mrtvého jelena s rozpáraným břichem. Já i Petr jsme začali ječet. "To tady bylo?!" Řekl Petr a odvrátil zrak. Trochu se mu navalilo, tak si ruce opřel o kolena, trochu se předklonil a začal zhluboka dýchat. Já mezitím byla v menším šoku, ale když jsem se vzpamatovala, tak jsem začala šíleně zvracet. Petr se na mě otočil a hned se zase otočil aby se nepozvracel taky. "No dostaň to ze sebe." Povzbudil mě. Přestala jsem po třech minutách zvracet a Petr když už mě neslyšel se otočil a šel mě poklepat po zádech. "Dostala jsi to ze sebe?" Zeptal se a trochu se ke mně sklonil. "Jo- už jsem v pohodě, hlavně už pojďme." Řekla jsem celá udýchaná. Petr mě vzal za ruku a pobídl mě, že poběžíme. Naposledy jsem vydechla a už jsme běželi rovnou cestou k autu. Oba jsme křičeli a řvali. Po nějaké době jsme se zadýchali, ale po pár minutách jsme byli na místě. Začali jsme zhluboka dýchat v autě, zapli si pásy a jeli co nejrychleji pryč.

"Jsi krásná." Řekl Petr když jsem ležela s hlavou v jeho klíně na gauči a dívala se s ním na clash of the stars. S vyvaleným, nafouklým břichem a pusou od drobků jsme se na něj nevěřícně otočila a usmála se. "Šetři si pochvaly na dny kdy mi to bude opravdu slušet, děkuju." Řekla jsem a rukou mu prohrábla vlasy. On se usmál a pleskl mě před břicho. "Hej!" Okřikla jsem ho a oba jsme se začali smát.