Temná Dědička

11 - Daleko

O dva dny dříve...

∆ Cass ∆

Tvrdý náraz mě probral z hlubokého spánku. Vlastně to ani nebyl spánek, spíše nevědomí, protože po celou tu dobu byla má mysl v naprosté tmě.

Pomalu jsem otevíral oči. Jako první jsem se podíval na ruce, protože mě na nich tlačilo něco studeného. Pouta? Pomalu jsem si vzpomínal na to, co se stalo.

Do mé školy vtrhli teroristi.

Přijel pro mě táta s autem...

Vlastně to nebyli teroristi - byli to démoni. A přišli si pro mě a mou sestru.

Havárie. Poté už jsem si nepamatoval vůbec nic.

Hned mi hlavou začaly vířit otázky. Kde je táta? Kde je Rain? Ale na prvním místě... kde jsem vlastně já?“

Po důkladnějším prozkoumání prostoru kolem sebe jsem došel k závěru, že jsem zavřený v nějaké velké kovové krabici. Měl jsem taky provaz výše kolem hrudníku a zad, ale netušil jsem proč. Podle pohybu podlahy a zvuku zvenčí jsem hádal, že je mé malé vězení součástí pohybujícího se vozu.

Jak jsem se sem sakra dostal!? Ještě včera jsem se nejvíce bál toho, že mám psát dvě písemky. Bylo to vůbec včera?

Zvenku jsem zaslechl i hlasy.

„Naklavi zpomalují, potřebují pauzu. Budeme muset zastavit,“ slyšel jsem hluboký mužský hlas.

„Jak dlouho ještě potrvá cesta?“ ozval se druhý hlas.

„Do Guranderu nám zbývá asi den.“

„Ts. Sám bych to celé zvládl za půl dne.“

Třetí hlas se zasmál, taky mužský. „I s člověkem v rukou? Tak to pochybuju.“

Chvíli bylo ticho.

„Ale on není člověk. Je to Dědic – musí to být démon.“

„Tak jenom zůstal ve své lidské podobě příliš dlouho. Nejspíš mu to ochranné kouzlo v hlavě uzamkli, aby se z něj sám nedostal.“ Muž se uchechtl. „No... o to lehčí ho bude zmanipulovat, aby se vzdal své moci.“

„Já myslel, že ho budou chtít provdat za lordovu dceru. Copak jde ta moc nějak předat?“

Chvíli bylo ticho, měl jsem pocit, že druhý démon pokrčil rameny. „To nevím a je mi to jedno. Dostanu svůj podíl a v tu chvíli jdu od celé téhle záležitosti pryč.“

Vůz pomalu zpomaloval, až se zastavil úplně.

Slyšel jsem kroky, jak někdo seskočil na kamennou zem a obcházel vozík zezadu. Přitiskl jsem se zády ke zdi. Co teď? Na tohle mě referáty do dějepisu ani závěrečná zkouška v autoškole vážně nepřipravily. Mám bojovat? Nemám jak... A stejně bych neměl šanci.

Přede mnou se otevřely dveře, ale od démona, který na mě nahlížel přes svou černou jelení masku, mě stále držely ještě mříže.

„A hele, mladej už je vzhůru. Nemáš hlad?“ uchechtl se.

Zavrtěl jsem hlavou.

Muž se podíval na ostatní. „Hej chlapi, nemám ho na chvíli pustit ven?“

„Chceš ho nechat vyvenčit?“ chechtal se druhý.

Třetí však zněl mrzutě. „Nedělejte zbytečně riskantní věci. Mohl by utéct.“

Ten přede mnou v jelení masce se rozchechtal chraplavým hlasem. „Utéct? Vždyť se na něj podívej – ten chudáček ani neví, jak se proměnit na démona.“