Temná Dědička

12 - Nečekaně

∆ Cass ∆

Slyšel jsem kroky, které se pomalu přibližovaly. Přes slámu jsem jen matně viděl obrys démona, který se blížil mým směrem. Snažil jsem se nehýbat, skoro jsem ani nedýchal.

„Mám schopnost cítit přítomnost jakékoliv živé bytosti," ozval se hlas. „Vím, že tu jsi."

Nervózně jsem polkl. Nezněl jako jeden z mých únosců, což byla dobrá zpráva. Ale zněl dost výhružně, což dobrá zpráva nebyla.

Viděl jsem, jak vzal do rukou ostré vidle, které předtím ležely opřené o stěnu. „Vylez, nebo tě začnu hledat jiným způsobem." Jeho hlas zněl docela mladě - nejspíš to nebyl dospělý démon. Ale to nic neměnilo na tom, že mě mohl zabít.

Já se však potřeboval skrývat před těmi, co mě pronásledovali.

„Tak co jsi přišel ukrást? Hned to vrať!" Démoní kluk se zastavil. Jeho vidle byly jen metr od mých nohou. Stál před hromadou slámy a skrze škvíry hleděl dovnitř, kde musel zahlédnout mě. Namířil vidle na můj krk. „Vylez! Hned teď!"

„Jen si mě první vyslechni, prosím!"

„Ne, zloděje neposlouchám."

„Nepřišel jsem nic ukrást!"

Mladý kluk tázavě nadzvedl obočí. „Tak proč teda?"

Zhluboka jsem se nadechl. „Jdou po mně démoni, co... co se mnou neplánují nic dobrého. Unesli mě z domova, někdo je poslal. Nejspíš jsou to nájemní lovci."

Kluk zamyšleně hleděl na místo, kde jsem se skrýval. Pátral po mně ve tmě svýma zlatavýma očima a do očí mu spadaly jeho krátké střapaté vlasy v podobné barvě, které se leskly podobně jako seno.

Z dálky jsem zaslechl hlas jednoho z lovců. To mě našli tak rychle? I ten kluk se ohlédl. Než se stihl pohnout z místa, do stodoly vešel muž s děsivou maskou vrány na obličeji.

„Hej kluku," křikl starší démon. „Neviděl jsi tu okolo někde náhodou pobídat člověka?"

Kluk přede mnou se na chvíli zarazil. Ale potom se uchechtl. „Člověka? To opravdu ne."

„Myslím to vážně," řekl podrážděně muž.

„A jak by se sem asi dostal? Lidé přece neovládají naši magii a portály už vůbec ne."

„Takže jsi nikoho neviděl? Ani hokokoliv jiného?"

Napjatě jsem stál přikrčený na svém místě a čekal, co odpoví. Zlatovlásek však zavrtěl hlavou.

Muž naštvaně zavrčel. „Fajn. Ale kdybys kohokoliv spatřil, okamžitě to někomu nahlas, dobře?"

„Samozřejmě," řekl kluk s úsměvem. „Nenecham žádné vetřelce běhat po našem pozemku, o to se nebojte." Pro důkaz ještě bojovně máchl vidlemi.

Lovce to příliš neohromilo. Otočil se a vydal se tam, odkud přišel. Zlatovlásek si mě dále nevšímal a začal přerovnávat hromádku sena vidlemi. Byly to dlouhé vteřiny. Potom minuty. Připadalo mi, že za tu dobu přesune celý kopec. Potom se pro kontrolu ohlédl ke dveřím. Když už si byl jistý, že je ten démon opravdu pryč, pustil vidle na zem a přiběhl za mnou.

„Ten oděv poznávám. Takhle se oblékají lovci na důležitých misích, pravděpodobně nařízených lordem. Máš štěstí, že jsi jim utekl, protože ať už plánovali cokoliv, určitě to nebylo nic dobrýho." Natáhl ke mně ruku.

Nejistě jsem si ji prohlížel. Byl to přece... démon. Byl sice mladý, možná tak v mém věku, ale stejně... mohl být nebezpečný. I když podle toho, co jsem zatím viděl, mu spíš šlo jen o hlídání jeho farmy.