I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

17

Kdybych se za normálních okolností probudila u cizího člověka v posteli, začala bych vyvádět. Jenže mi tak moc dunělo a hučelo v hlavě, že jsem byla schopná se znova schoulit pod deku a spát dál.

„Vstávej," ozval se otravný hlas muže, který semnou lehce zatřásl. „To stačí Johne," zamumlala jsem. „Nech mě ještě spát." Jenže tohle nebyl hlas Johna ani Charlieho. Vyděšeně jsem vystřelila z postele a zůstala stát s dekou v ruce vedle postele. Na posteli ležel William se samolibým úsměvem. Ne, jen to ne. Hlava mi pořád dunělo a pískalo mi v uších. „Snad jsme spolu..." Nedokázala jsem ani dokončit větu, když jsem se všimla, že na sobě mám dlouhé pánské tričko. Zřejmě jeho. William souhlasně přikývl.

To mě poser.

Chtěla jsem něco říct, ale netušila jsem přesně co. „Řekni něco," naléhal. „Já nevím co," přiznala jsem. „Mrzí mě to," řekl a hlavu sklopil poraženecky do dlaní. Hlava mi třeštila po přemíře vypitého alkoholu před pár hodinami a vlastně i z toho, co se v noci odehrálo. Ležel nahý v posteli, kde jsem se před chvílí nacházela i já. „To by mělo," zabručela jsem. William mlčel. „Tohle se nemělo stát. Nevím, co mě to popadlo." Sbírala jsem své oblečení ze země a vyrazila do koupelny. William s lehce nakrčeným čelem mě nechápavě pozoroval.

„Emily?" Zaslechla jsem Williamův hlas blížící se do koupelny. Rychle jsem se oblékla do šatů, které jsem měla včera na sobě. Naposledy jsem popadla jeho triko, se kterým jsem se ráno probudila. Vonělo po něm. Na vteřinu jsem se nechala unést jeho opojnou vůní. Vybavil se mi útržek ze včerejší noci, jak se mě dotýkal – všude. „Emily?" Ozval se jeho hlas a dveře se začaly pomalu otevírat. „Nevadí..." Zradil ho vlastní hlas. „Nevadí ti, co se včera stalo?"

Zamračila jsem se. Co se vlastně všechno včera stalo? Bylo toho víc? Nic z toho se nemělo vůbec stát. Byla to chyba. Hřích, který se již nikdy nesmí opakovat. Zlobila jsem se na něho, ale ještě víc jsem byla rozzlobená sama na sebe. Neměl využít toho, že jsem byla od vlivem. Proč se vůbec chová tak divně? Čekala bych od něj samolibý úšklebek, a ne zhrzenou tvář. „Chápu, že máš vztek, ale musíme si o tom promluvit." Zašeptal tiše. „Nemusíme," vyhrkla jsem příliš důrazně. Proč mám v hlavě takovou díru. Skoro nic si ze včerejší noci nepamatuji. Jsem ráda, že sotva vím, kdo jsem já a kdo je on.

„Chtěla si to," pronesl konečně po zdlouhavé chvilce ticha. Hlas se mu třásl. „Byla jsem opilá," připomněla jsem mu a vrátila se zpět k posteli, kde jsem si ze země sebrala boty. „Neměl si toho vůbec využít," dodala jsem a spatřila, jak ho má slova ranila. „Pokud si vzpomínáš, nedala si mi zrovna moc na výběr." Celý zrudnul v tváři. Vzpomínám si, jak jsem mu včera do ucha šeptala, že krásně voní a že to již dlouho nevydržím. Chtěla jsem ho, jenže k tomu mě přinutil alkohol v krvi, který jsem do sebe nutila. „Neopovažuj se svádět vinu na mě! Mohl si odmítnout," vykřikla jsem na něj tentokrát důrazněji než předtím. „Říkal jsem ne, hned několikrát." Křičel na mě. „Nevěděla jsem o sobě. To ti mohlo dojít," obhajovala jsem se, i když to byla z části lež. Věděla jsem až moc dobře, co jsem chtěla, jenže jsem to nedokázala a ani nemohla přiznat.

„Byla to chyba," pronesla jsem zamračeně vedle postele. „Tak chyba jo?" Zvýšil na mě hlas bezcitně. „Ano chyba," přitvrdila jsem. Jenže on začal opakovat chlípné narážky, které jsem včera vyslovila: „Chutnáš tak skvěle." „Tak moc mi chyběl tvůj dotek." „Chci abych byla tvá jediná." - To mě dorazilo úplně.

„Vypadni!" Rozkřikla jsem, aniž bych si uvědomila, že nejsme u mě v bytě. Na tváři se mu objevil nepojmenovaný výraz. Bez citů s posměšným tónem hlasu pronesl: „Však jsme u mě v bytě. Nejsem to já, kdo by měl odejít." V tu chvíli mě to trklo. Všechno, co se odehrálo předchozí noc posralo úplně všechno. Byla chyba se s ním znovu scházet, mluvit nebo se na něj jen podívat. Bez jediného slova jsem se otočila směrem k chodbě a dala se do kroku. Chytil mě za zápěstí a zarazil se slovy: „Kam si myslíš, že jako jdeš?" Vzdorovitě jsem se mu vytrhla a otočila se prudce tváří k té jeho, až jsem málem klopýtla. „Odcházím!" Zamručela jsem skrz zaťaté zuby. „Už tě nikdy nechci vidět!" Jakmile se ta slova z mých úst vydrala na povrch ihned jsem jich začala litovat. V jeho tváři se objevila známka zklamání a bolesti. Už se mě nepokoušel zastavit. Poraženecky svěsil paže podél těla a nehnul se z místa, dokud jsem neodešla.

...

„Třeští mi hlava," postěžovala jsem si a lehla si na gauč obalená dekou kolem sebe. „Mě taky," promnul si Charlie oči. „To bude z toho kýble," dodal a usadil se vedle mě. „Máte se naučit pít," zasmál se John z kuchyně při čemž jsme oba po něm střelily pohledem. „Ne tak nahlas," pronesl Charlie a ruce přitiskl k uším. John souhlasně přikývl s pobaveným výrazem a obou nám nesl šumící vodu. „V tom je vyprošťovák. Oba to vypijte najednou a bude vám lépe," usmál se a podal nám sklenice. Když jsem si k tomu přičichla sevřel se mi žaludek, ušklíbla jsem se, ale překonala se a ten hnus do sebe kopla. „Tady ještě prášek na bolest hlavy," dodal John a podal nám ho oběma. „Díky," vynutil ze sebe úsměv Charlie.

„Vůbec si nic ze včerejší noci nepamatuju," zamručela jsem i když nějaké útržky z toho, jak se mě William dotýkal v mé hlavě utkvěly. „Já taky ne," souhlasil semnou Charlie. „No dobře jste to tam oba včera rozjely," zasmál se John. „Bylo to divoký."

Doufám v jediné, že mě John neviděl odcházet s Williamem.

„Kam si vůbec včera zmizela?" Vyptával se lehce zamračeně John. Vím, že je to můj starší bratr, ale jsem už dospělá. Takovou starost o mě zase mít nemusí a už vůbec nestojím o to, aby mě vyslýchal. Pokrčila jsem rameny a rty semkla do úzké linky. „Nepamatuju se," pronesla jsem klidným tónem hlasu, i když jsem mu lhala. John se na mě mračil a ruce zkřížil na prsou. „Jsem už dospělá," dodala jsem ve snaze ho lehce obměkčit. Nepovedlo se. „Já vím, ale..." Snažil se mě pokárat, ale to ho Charlie v momentě zarazil. „Neboj se o ní tolik kámo," vložil se do toho Charlie.

„Je to má mladší sestra," hájil se John. „Hele, kdyby cokoli ví, že jsem tu já. Věděla, kde jsme a není to poprvé, co se takto zdunila." Zastal se mě Charlie, i když mi přišlo, že jeho slova ničemu nepomáhají. John zaťal čelist. „Navíc jsem ji viděl odcházet s naším kamarádem ze střední. Ten se o ní vždycky postará," dodal lehce zadrhávaným hlasem Charlie. „S kým že?" Zeptal se skrz zaťatou čelist John. „S Williamem," uvedl ho Charlie do obrazu. Jen to ne.

Panebože. Takže nás Charlie viděl? Kdy proboha? Bůhví, co si teď o mě pomyslí.

Tížilo mě svědomí, že jsem lhala. Ale taky jsem byla lehce zmatená z toho, jak si to Charlie pamatuje.

Říkal, že má taky ze včerejší noci okno, ale jak ví o tomhle?

„No jen mě doprovodil k sobě se vyspat," vysvětlila jsem s pohledem otočeným na Charlieho. Ten se jen lehce usmál. „Já vím, psal mi večer zprávu, že jsi byla tak na mol, že tě odvedl k sobě na hotel, aby ses vyspala z toho." Vysvětlil mi Charlie.

Ten hajzl! Williama za tohle asi zabiju. Vlastně nezabiju, když se už nikdy neuvidíme.

„Jsem rád, že se o tebe tedy někdo postaral." Pronesl klidněji John a Charlie téma přesměroval k dnešnímu zápasu rugby, který se má odehrávat a bude vysílám živě v televizi. Normálně bych ocenila jeho úskok od tématu William, jenže mi pořád nebylo dobře. „Jdu spát," houkla jsem na ty dva a vydala se do svého pokoje.