Temná Dědička

16 - Změna

∆ Cass ∆

„Jak...“ Nechápal jsem, co se právě stalo. Ale pokud jsem předtím měl nějakou bariéru, co mi bránila proměnit se, teď byla pryč. Cítil jsem, jak mým tělem prostupuje magie. Ne... byla všude okolo, jen jsem ji doposud nedokázal vnímat. Prostupovala i mě, každý kousek mého těla. Nebyl jsem člověk. Byl jsem démon.

Salrinova tvář se nadšeně rozzářila. „Dokázal jsi to!“

„To teď není důležité. Tvoje ruka... Musíme tě dostat k tvému tátovi.“ Salův otec uměl uzdravovat, měl léčivé schopnosti. „Nechtěl jsem ti to udělat. Už nikdy... už nikdy tu schopnost nepoužiju.“

Sal však zavrtěl hlavou. „Ne, Cassi, nesmíš to v sobě uzavřít. Vždycky je to ze začátku děsivé, proto se to musíš naučit ovládat.“

Podíval jsem se na své ruce. Teď vypadaly jako ty tátovy. Kůže přecházela v černou barvu a na koncích prstů jsem měl ostré drápy, které vypadaly nebezpečně. Má křídla byla světle šedá, téměř bílá, ale tvarem připomínala ta tátova. Zbytek svého těla jsem vidět nechtěl. Konečně vypadám jako démon, skvěle – ale teď musím dostat Sala domů, než se to zranění začne horšit.

Viděl jsem na jeho tváři, jak se snaží zakrýt bolest úsměvem.

„Neblbni,“ řekl jsem naštvaně. „Musíš letět domů.“

„Přece tě tu nemůžu nechat!“

„Poletím s tebou. Nemůže to být tak těžké, ne?“ Opak byl pravdou. Netušil jsem, jak na to. Naštvaně jsem ve vzduchu máchal křídly a padal na zem pořád dokola.

„Cassi...“

„Ne, já to zvládnu,“ řekl jsem tvrdohlavě.

„Poslouchej mě.“

Něco v jeho hlase mě donutilo toho nechat. Podíval jsem se na něj.

„První pomalu – musíš to cítit. Musíš vědět, že se o ta křídla můžeš opřít a ona tě unesou. Ale první pomalu.“

„Budu se snažit.“ Na chvíli jsem zavřel oči. Zhluboka jsem se nadechl a roztáhl jsem křídla. Jsou to má křídla, budou poslouchat jen mě. S touhle myšlenkou jsem lehce vzlétl do vzduchu. Potom jsem otevřel oči a vyletěl ještě výše... a pomalu jsem se snesl dolů. Trochu nešikovně jsem přistál na zemi, ale ustál jsem to a podíval jsem se na Sala. „Myslím, že jsem to tak nějak pobral.“

Sal se pousmál. „V tom případě můžeme letět.“

...

Samozřejmě, že mu jeho rodiče vynadali. Sal však neřekl, že jsem ho popálil já. Svedl to na to, že se pokoušel rozdělat oheň, ale nějak se všechno pokazilo. Já jen seděl poblíž v jejich kuchyni s křídly složenými na zády a tiše jsem je sledoval.

Salova máma se na mě najednou s úsměvem otočila. „Ale ty ses, koukám, konečně zvládl proměnit. To je ohromné, Cassiane!“

Děkovně jsem přikývl, ale můj úsměv rychle zmizel, když jsem se podíval na Sala a jeho tátu, který se svými schopnostmi snažil zmírnit škodu, jakou můj oheň napáchal.

Podíval jsem se na skříňku s hrníčky, která měla ve dvířkách sklo. V tom jsem viděl svůj odraz. Měl jsem tmavě šedé oči, podobně jako můj táta. Křídla jsem však měl oproti němu hodně světlá. Na čele jsem měl ostré rohy, které mi připomínaly zlé čerty z jedné dětské knihy, kterou jsem četl kdysi dávno. Půjčil jsem si ji ve školní knihovně. Byli tam andělé i čerti, kteří by smíchaní dohromady vypadali jako já. Já však nebyl ani jedno – byl jsem démon. K čemu jsem však měl blíže? K andělům... nebo čertům?