Ten Pravý (druhý díl)

Část 52 Tyler: Zajatci ne/přátel

Mám pocit, že se nadnáším. V jednu chvíli jen bezmyšlenkovitě pluji, poté do něčeho narazím. Pod zády cítím něco tvrdého, ale zároveň měkkého.

Zasáhne mě podivná vůně.

Otevřu oči a několikrát zamrkám, abych zaostřil zrak. Prudce se posadím a okamžitě mého činu lituji, protože se mi šíleně zamotá hlava a musím se chytnout za hlavu. Jakmile se mi povede dostat své smysly pod kontrolu, jsem konečně schopen vnímat každý detail mého okolí. Nejistě se rozhlédnu kolem. Nacházím se ve velmi prostorném stanu s našedlými plachtami. Plachty jsou staré a na několika místech natrhnuté. Místo podlahy jsou vyskládané prkna z různých druhů dřeva.  Sám sedím na posteli, vydávající podivný zvuk při každém pohybu, který udělám. Všude se to hemží lidmi v bílých kožešinách, svírající krvavé obvazy a dřevěné misky z nichž se line podivný kouř. Předpokládám, že se jedná o mobilní verzi ošetřovny. 

Rozhlédnu se kolem a z postele vedle mě, mě mávnutím pozdraví Aaron. Vypadá dost mizerně a jeho tvář totálně ztratila barvu, ale hlavní je, že žije. O několik postelí dále zahlédnu Dianu s obvázanou paží a naproti... „co tu sakra děláš?" vyštěknu překvapeně na Hanse a vyskočím z postele, abych se německého vůdce mohl zeptat sám.

Jenže.. v okamžiku, kdy udělám krok směrem k Hansovi, zastaví mě jeden chlápek s nožem namířeným k mému krku. Něco zamumlá, ale nerozumím mu. Dojde mu, že jsem nerozuměl, proto kývne směrem k posteli, ze které jsem právě vstal. Ruka mi automaticky vylítne k opasku, kde sebou nosím bojové nože - samozřejmě nic nenahmatám. Při tom pohybu ucítím bolavé pálení v mé noze, proudící do ostatních částí mého těla. Nebylo by zrovna moudré bojovat v tomto stavu. 

Posadím se a zhodnotím celkové škody na mém těle. Rány jsou ošetřeny a obvázány. Ať se potýkáme se spojenci či nepřáteli, nenechali nás vykrvácet, což je dobré znamení.

Když se muž ujistí, že nic dalšího zkoušet nebudu, odstoupí ode mě a zařadí se k dalším mužům na protější straně stanu. Všimnu si jich až teď. Stojí tam v řadě v nečinné poloze a zírají před sebe. Jsou zakuklení do bílých kožešin od hlavy až k patě a jediné, co je odlišuje, jsou jejich oči. 

I když připomínají nepohyblivé sochy, jsem si jist, že mají plné povědomí o celém okolí a o jeho dění.

Pohledem vyhledám Hanse, který taktéž nečinně sedí na posteli a zírá na mě. Na jeho tváři zahlédnu několik ošetřených škrábanců. Ruku má v obvazu a když se natočí trochu na bok všimnu si, že jeho pravé ucho je pryč!! „co se tady sakra děje?" zařvu na něj přes celý stan a čekám, kdy mě některý z našich stráží umlčí, ale nic se neděje. 

Mluvení je zjevně povoleno.

„Nedostali jsme se ani do půli cesty. Přepadli nás ze zálohy. Byli na nás připraveni." Vysouká ze sebe neochotně.

„To přece není..." zavrtím hlavou „kde je má matka? A Oliver? A co Steve?" zeptám se ohlížím se po dalších postelích, kde leží další naši členové.

„Já jsem tady..." ozve se z druhé strany a poprvé se mi do zorného pole dostane Stevova hlava zpod zavěšeného plátna. Je ošlehaný ranami, ale nezdá se být vážně zraněn. Radostně zvedne ruku a ukáže na chybějící prsteníček a malíček na jeho pravé ruce. 

„Oliver, Sarah a většina našich lidí..." Hans zakroutí lítostně hlavou, ale stále ze mě nespouští oči. „Moc mě to mrzí Tylere. Přepadli nás ze zálohy po cestě sem. První pětka oddělila Sarah od ostatních a pustili se do ní. Oliver, který byl k ní nejblíž, se jí pokusil pomoct, ale odstřelili ho. Než jsem se k ní vůbec dokázal přiblížit já, byla... " Hans sklopí hlavu.