Nelhal mi..

Zůstaň tu

Když jsem dorazila k jeho domu, na nic jsem nečekala. Napsala jsem Tomovi, že už zde čekám a on mi šel rychle otevřít. Vyběhli jsme navrch do jejich bytu. "Co se stalo?" Zeptala jsem se ale Tom mi neodpovídal. Zrychleně dýchal a já jsem byla pod menším napětím. Došli jsme do koupelny kde Dominik ležel na zemi u vany. "Proboha" vyjekla jsem a přešla rychle k němu. Kolem něho bylo několik prášků ale stále byl při vědomí. "Zavolej záchranku!" Křikla jsem a po tváří se mi kutálely slzy. "Dominiku, proč?" Optala jsem se ho ale nic neřekl, jen se na mě díval lítostně. Chytla jsem ho za tváře a dala mu pusu na rty. Cítila jsem slané slzy. Svoje čelo jsem opřela o to jeho a zašeptala. "Proč Dominiku? Proč si to udělal?" Dala jsem mu jemnou pusu do vlasů a zadívala se mu do očí které měl rudé. "Záchranka by zde měla být do několika minut" oznámil udýchaný Tom který zrovna přiběhl z obýváku. Chytla jsem Dominika silně za ruku a hleděla mu do očí.
Za 10 minut se před barákem objevila sanitka. Tomáš šel otevřít a já jsem s Dominikem zůstala v koupelně. Už pomalu a jistě zavíral oči. "Domi, zůstaň tu, prosím" šeptala jsem mu do ucha a u toho ho políbila na líčko. "Odstupte, prosím" řekl někdo za mými zády. Odstoupila jsem tedy od Dominika a viděla jsem, jak už mu lékaři pomáhají vstát.

"Tome, pojedu za Dominikem, ano?" Oznámila jsem a potáhla. Dostalo mě to a to dost. Nevím, proč to udělal. Jen kývl a pak řekl "pojedu s tebou. Pak dám vědět ještě Jakubovi a ostatním". Na to jsem nic neřekla. Zvedl se a společně jsme vyšli ven z domu. Oba jsme jeli vlastními auty.

"Jste někdo z rodiny?" Ptá se sestra za „pultem" v nemocnici, když chceme jít s Tomem do pokoje kde by měl být Dominik. "Ano, jsme" řekli jsme naraz. Lhali jsme ale udělali bychom vše proto abychom teď tam mohli být s ním. Ona na to kývla a vedla nás k místnosti. "Pumpovali mu žaludek. Spolknul několik prášků a bez toho by to nemusel ani přežít. V tenhle moment spí" oznámila nám sestra když jsme stáli před dveřmi pokoje. "Dobře" řekla jsem a oba jsme se vydali potichu do místnosti. Dominik tam ležel a spokojeně oddechoval. Do oči se mi natlačily slzy. Ta vzpomínka na to, jak jsem ho viděla pomalu umírat v koupelně. Jak mi vyznal lásku a já ho odehnala ale ne napořád. Několik dalších momentů a chvil strávených s ním, jak šťastných tak i špatných ale i ty špatné byly v něčem dobré. Přešli jsme k němu a sedli si na židličky které byly vedle lehátka. "Tak moc mě to mrzí" zašeptala jsem a u toho mu chytla jemně ruku. Trochu sebou cukl ale neprobudil se. Pár slz se mi skutálelo po tváři ale hned jsem je utřela. "Kluci už o tom ví. Psal jsem jim to v autě" oznámil Tomáš ale nijak jsem na to nereagovala. "Za chvíli by zde měli být" dodal a já se už na něho otočila. "i Jakub?" Zeptala jsem se a u toho povytáhla jedno obočí. Přemohla mě nervozita a stres. Nedokážu přestat myslet na Jakuba a jeho city ke mně. Kdyby se tu objevil, zkusila bych mu to vysvětlit, jak to vidím mezi námi dvěma. Tom jen na to kývl a já se od něho odvrátila. Přemýšlela jsem nad tím jak mu to mám říct. Nechci rozbít náš vztah který je poslední dobou tak zvláštní.

Trochu kratší ale snad neva🫶🏼
111🕊️