I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

20

Nastalo úterní ráno a já s nedostatkem spánku dorazila do práce. „Vypadáš strašně," řekl mi Charlie, než jsme vyrazily. Taky aby ne. Pod očima se mi vytvořily obrovské kruhy, vůbec jsem nejedla a skoro nespala poslední dva dny. Při myšlence na mámy nového budoucího manžela ležícího v nemocnici se mi udělalo špatně. Sice jsem ho moc nemusela, ale byl to její partner. Navíc se to stalo chvíli před svatbou. Netušila jsem, zda se toho vyleží a zda vůbec nějaká svatba bude. Na jejich místně bych ji neprodleně odložila, dokud nebude úplně v pořádku. Práci jsem všechnu udělala a konečně před koncem šichty popadla telefon do ruky. Čekala jsem na nějakou zprávu od maminky ohledně stavu jejího snoubence, ale místo toho mě čekala zpráva od Williama.

William: MYSLEL JSEM, ŽE JSEM SPÍŠ JAKO ROMEO. NENAPADLO MĚ, ŽE BUDU JAKO PARIS.

Otupěle jsem sledovala jeho slova, ale neodpovídala. Chvíli jsem přemýšlela, co tím myslel. Nakonec mě to trklo. Narážel na můj vzkaz, který jsem mu napsala k balíku, jež jsem vrátila.

William: „I NEJVYŠŠÍ ZEĎ PRO LÁSKU JE NÍZKOU." TENTO CITÁT VYSTIHUJE SNAD VŠE, CO BYCH SI PŘÁL VYSLOVIT. ZNOVU SE TĚ JIŽ PODRUHÉ NEVZDÁM BEZ BOJE.

Já: „PROČ OMLOUVÁŠ SVÉ HŘÍCHY SLOVEM LÁSKA?"

Odepsala jsem mu pouze citát. Bohužel jsem to tak cítila. Omlouval vše, co mi provedl pojmem láska. Co to vlastně ta láska je? Nejde se toho chytit – není to žádná věc. Nejde to cítit, jako nějaká vůně a už vůbec to nemůže nikdo spatřit. Je to pojmenování citů a pocitů, které člověk ani sám nedokáže popsat jako když se vám chvějí ruce při doteku druhého nebo když máte v břiše „motýly" – máte sevřené břicho, ale zároveň je plné úžasu a pocitu, který nikdo nepopíše. Dříve se používal význam slova: „Láska na první pohled." Což je dle mého taky pěkná blbost. Ano může se vám někdo zalíbit při prvním pohledu, může vám připadat atraktivní, okouzlující či tajemně přitažlivý, ale to nic pořád neznamená. V životě to nechodí jako v zamilovaných filmech, kdy se dvě osoby na sebe zadívají a už vědí, že je to láska na první pohled. Však se ani neznají. Láska by měla vycházet z pocitu důvěry, chtíče, náklonosti a dalších věcí.

Z mého rozjímání nad pojmem slova „LÁSKA" mě vytrhlo zacinkání příchozí zprávy. Pohlédla jsem na displej a začala číst.

William: STEJNĚ DOUFÁM, ŽE NA TO PŘEDSTAVENÍ SE ZAJDEŠ PODÍVAT. LÍSTKY TI MOHU IHNED ZASLAT ZPÁTKY. JSOU ZAREZERVOVANÁ DVĚ MÍSTA, VÍM ŽE SEMNOU BYS NEŠLA. TAK VEZMI ALESPOŇ CHARLIEHO.

Já: HAHAH, DOBRÝ VTIP. CHARLIE ZROVNA DVAKRÁT NEMUSÍ SHAKESPEARA A UŽ VŮBEC NE DIVADLO.

William: TAK BY MI BYLO OBROVSKOU CTÍ TĚ TAM DOPROVODIT A VŠE ZNOVA UROVNAT.

Znovu jsem si přečetla jeho odpověď. Snad nad tím neuvažuješ ne? Ozvalo se mé podvědomí. Nechtělo se mi tam, ale jak lépe strávit své narozeniny než si zajít na svou oblíbenou hru do divadla. No nevím, zda je vyloženě má oblíbená, ale kniha rozhodně je. Vlastně jsem ještě nikdy neviděla naživo Romea a Julii jako divadelní představení.

Hlasitě jsem si povzdechla a rozhodla se odpovědět.

Já: PŮJDU S TEBOU POD JEDNOU PODMÍNKOU.

William: COKOLI.

Já: PLATÍŠ JÍDLO.

Během vteřiny mi přišla odpověď.

William: SLIBUJI!!!! VYZVEDNU TĚ ZÍTRA V 5 VEČER.

Ach bože. Já uvidím Williama. Hlavu jsem sklonila k zemi a ruce zabořila do tváře. Poprvé od toho rána se mi lehce zvedne nálada. A dovolím si pomyslet na to, jak se asi má on. Chybím mu? Lituje toho? Ne! Zatřásla jsem vzdorovitě hlavou. Na takové blbosti nemám čas. Může si za to všechno sám. Zahleděla jsem se na hromadu papírů, které jsem musela roztřídit a vložit do počítače. Bez váhání jsem se na ně vrhla, abych dostala Williama zase z hlavy ven.

V práci jsem zůstalapřesčas a domů se dostala za tmy. Tu noc jsem se v posteli neklidněpřevalovala. Nedokázala jsem Williama vyhnat z hlavy, když v tom měto trklo. Do divadla se chodí společensky oblečeno a já nemám, co na sebe. Plácla jsem se do čela. Však nemám ani šaty na mámy svatbu, ty by mi měly dorazit poštou až koncem týdne. Pokud nedorazí tak jsem v háji. Ale k čertu teď se svatbou. Musím vymyslet, co si zítra vezmu na sebe! Mohla bych to stihnout do nějakého obchodu, ale tím bych zbytečně riskovala, že to nestihnu nebo si nic nevyberu. Navíc kdyby se jednalo o obyčejné divadlo, tak bych popadla něco z toho, co nosím do práce, jenže když jsem si prohlížela ty lístky v neděli, tak jsem se všimla, že se jedná o hodně výstřední divadlo, kam chodí pouze „smetánka".

Popadla jsem bezmyšlenkovitě telefon a napsala Williamovi.

Já: NASTALA MALÁ KOMPLIKACE. NEMÁM ŽÁDNÉ DOSTATEČNĚ SPOLEČENSKÉ OBLEČENÍ.

William: MOHU TI DOVÉZT TY ŠATY, KTERÉ SI MI VRÁTILA.

Tváři mi zalilo neuvěřitelné horko a pocit studu. Cítila jsem se hloupě, že jsem mu ty šaty vrátila a nyní musím o ně žádat znova. Jenže předtím to bylo jiné – byl to dar, teď si je chci pouze propůjčit. Stejně mě hryzalo svědomí, které si myslelo, že ho využívám. Ale nevyužívala jsem ho – přeci jenom mi je chtěl darovat a já ten dar pouze odmítla. Spolkla jsem veškeré výčitky a odepsala jsem mu.

Já: BYLA BYCH MOC RÁDA.

William: ZÍTRA TI JE NECHÁM ODVÉST DOMŮ.

Já: DĚKUJI.

William: JE TO MALIČKOST.

Byla jsem vděčná, že mi je nepoveze sám osobně. Nevím, zda bych to ustála a nepozvala ho k sobě domů. Na to jsem rozhodně ještě připravená po tom všem nebyla.