I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

21

Den se vlekl a vlekl a kolega z práce Jullius mi věnoval celý den neobvyklou pozornost. Jen občas jsme spolu spolupracovali - ohledně financí mi pomáhal - jenže dnešní den neustále chodil do mé kanceláře a vyptával se, zda s něčím nepotřebuji pomoc, i když jsem ho pokaždé odmítnula. Měla jsem dojem, že je to těmi modrými šaty od Williama a černými botami na vysokém podpatku. Tušila jsem, že bych to z práce dnes nestihla domů, tak jsem se rovnou připravila.

Opravdu budu muset s nejbližší výplatou vyrazit na nákup nějakého společenského oblečení. Nikdy jsem ho nepotřebovala, proč taky. Jenže poslední dobou zjišťuji, že se mi alespoň dva kousky budou hodit. Ty šaty mi jsou lehce volnější a zároveň upnutější. Prsa mi to zvýrazňovalo až až, a sukně byla příjemně volná.

Konečně bylo za deset minut pět hodin a já si vzala kabát a kabelku. Pokoušela jsem se nějak zklidnit nervy, ale marně. Já ho uvidím! Znova. Vykřikovalo mé podvědomí nadšeně. „Ty máš dnes večer rande?" Zeptal se zvědavě Jullius a prohrábl si krátké hnědé rovné vlasy. Na zarostlé tváři měl lehce zmatený a zároveň zvědavý výraz. Na sobě měl černé upnuté kalhoty a bílou volnější košili. „Ano. Teda ne. Ne tak docela. Jdeme jen do divadla."

V nepředstíraném zájmu nadzvedl jedno obočí: „Přítel?"

Celá jsem zrudla. „Ne kamarád. Teda asi kamarád. Bývalá láska z vysoké." Nechápala jsem, proč jsem mu to vůbec vysvětlovala. Všechno bylo vždy zamotané. Je to můj kamarád nebo pouze taková známost? Ano jedná se o bývalou lásku ze střední, jenže platonickou – neopětovanou i když William se mi zkouší namluvit opak. „Nechtěla bys zítra po práci zajít na drink?" Tázal se mě zvědavě a ruce si zastrčil do kapes. Nezdálo se mi to jako dobrý nápad. S žádným z kolegů jsem nikdy nenavázala přátelský vztah, maximálně pracovní. „Možná někdy," omluvně jsem svraštila čelo. S lehkým úsměvem a neidentifikovatelnou emocí, která se mu mihla ve tváři přikývl a ustoupil stranou, abych mohla projít. Nejdřív musím přežít večer s Williamem. Neměla jsem sebemenší tušení, jak to zvládnout. Neposere se nic? Bude rád, že jdu? Nebo se jedná pouze o zdvořilost, aby lístky nemusel vyhazovat?

Zatřepala jsem hlavou a vyrazila na toalety, abych se ještě připravila. Šaty jsem si uhladila podél těla, vlnité vlasy si prsty jemně prohrábla tak, aby splývaly volně na záda a pod očima utřela zbytky řasenky. Ani netuším, proč jsem se tak moc upravila na dnešní večer. Však se jedná pouze o divadlo, nic víc. Takhle to bude muset stačit. Problesklo mi hlavou. S nervózním úsměvem jsem procházela kolem Mellisy, která seděla za recepčním stolem. Když jsem procházela halou, všimla jsem si Julliuse, jak se dole v hale baví s jednou z mladých stážistek. Julliusovi je už kolem třiceti a těm nebohým slečnám sotva sedmnáct.

Když jsem se konečně blížila ke dveřím, přispěchal a otevřel mi dveře. „Až po tobě," zavrněl. „Děkuju," pousmála jsem se rozpačitě a bez jediného slova vyšla z firmy ven na ulici.

Venku u obrubníku stál opřený o černou AUDI SUV William celý v černém a cigaretou u úst. Potáhl z ní a když mě spatřil odhodil nedopalek na silnici a zašlápl jej. Nikdy jsem neměla ráda kouření, jenže u něj to bylo vždycky tak zvláštní až skoro sexy. Vypadal úchvatně až mi z toho vyschlo v ústech. „Vypadáš úchvatně," pronesl s úsměvem. Celá jsem zrudla. Chtělo se mi ta dvě slova zvětšit na billboard a každý den je sledovat oknem z mé kanceláře. To bych tam trávila přesčasy víc než ráda a dobrovolně. Otevřel mi dveře a pomohl mi nastoupit. Oběhl celé auto a posadil se na místo řidiče.

„Máš hlad?" Zeptal se bezbarvě a vrhnul na mě bezvýznamný výraz. „Trochu," špitla jsem v lehkých rozpacích. Jeho pohledy mě vždy dostávaly do kolen ať už byly jakékoliv. Jeho britský přízvuk mi brněl v celém těle. „Zajedeme nejdřív někam na jídlo a následně do divadla," pronesl a nastartoval auto. Ještě naposledy mě sjel pohledem a na tváři se mu objevil potměšilý úsměv, jako by se chtěl zrovna smát nějakému svému nevyslovenému vtipu. Bez jediného slova sešlápl pedál a vyrazily jsme.

Daly jsme si výborné jídlo v restauraci nedaleko místa, kde se bude muzikál odehrávat. „Dneska ti to vážně sluší," zabroukal mi William do ucha, když jsme vcházely do divadla. „Děkuji," celá jsem zčervenala. Nechápala jsem, jak a proč mě ten kluk dokáže uvádět do rozpaků. Už vůbec ne v dnešní den.

Byla jsem celá nervózní z něj, dokud jsme se neusadily do pohodlných dvou křesílek v patře a nezačalo představení. Ruce jsem zkřížila v klíně a nedočkavostí v tichosti pozorovala dění. Na sobě jsem pocítila zhruba ve čtvrtině představení Williamův pohled, který sklouzával z mého obličeje po mém krku až dolů k rukám a nohám. Hlasitě jsem polkla a snažila se na sobě nedat znát ani zmínku toho, že o něm vím. Koutkem oka jsem po něm střelila. Zamyšleně si mě prohlížel. Když se lehce nahnul mým směrem ihned jsem celým pohledem střelila zpět na jeviště. Naklonil se blíž ke mně, ale nic neudělal ani neřekl. Na krku jsem ucítila jeho horký dech, který mi sklouzával až ke klíčním kostem. Srdce mi bušilo jako o závod. Ruce se mi nekontrolovatelně potily. William si tiše odkašlal a znova se odtáhl. Ulevilo se mi, že se o nic nepokusil. V danou chvíli by mě to nejspíš rozhodilo, že bych netušila, jak reagovat.

Celou hru jsem prožívala, jednalo se přeci o mou nejoblíbenější knihu již od základní školy, kdy jsem ji objevila v povinné četbě. Příběh Romea a Julie dokázal snad rozplakat každého, až na Williama. Zatímco já ronila krokodýlí slzy, když oba dva zemřeli, tak s Williamem to ani nepohnulo. V obličeji stále udržoval kamennou tvář, jenže v očích se mu mihl náznak vzrušení z celé té hry. Věřím, že v hloubi duše si ji užíval a prožíval stejně moc, jako já.