I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

22

PŘED 3 LETY

William: 

Trávil jsem volný čas s Emily, i když jsem tušil, že to není vůbec správné. Jenže mě fascinovalo, jak se dokázala z jednoduché věci, filmu či knihy tak moc nadchnout. Neustále si listovala pořád dokola v knize od Shakespeara Romeo a Julie. Kniha ji musela zřejmě zaujmout stejně hodně, jako mě zaujala na základní škole při povinné četbě. Ta kniha měla neuvěřitelný potenciál, jenže otřepané téma – zhrzená láska dvou milenců, kteří se nesmí milovat, kvůli jejich rodinám a samozřejmě ani to je nezastavilo.

Většina novodobých románů končí šťastně ve stylu „žily spolu šťastně až na věky" a podobné kecy jsou tam užity. Jenže Romeo a Julie byly jiní.

Ano, téma nešťastné lásky se sice objevuje všude dodnes to stejné jako, že jim v tom něco bránilo jako je rodina či jiné věci. Ale Romeo a Julie se od všech těchto románů lišily tím, že jeden pro druhého zemřeli. Sice je často v knihách či v reálném životě užíváno fráze „zabíjel bych pro druhé", ale nikdy nikdo by to neuskutečnil. Pokud ano, tak by musel být totální psychopat.

Ale, kdo by byl ochotný pro druhé zemřít? Skoro nikdo.

Vždy když si Emily znovu a znovu snad již po sté pročítala tu knihu, vždy se na jejím obličeji našla zmínka překvapení, úžasu a nová nepopsatelná emoce.

Nedokázal jsem se na ni vynadívat. Jednoho dne bych ji rád vzal do divadla. Pomyslel jsem si, když jsem ji sledoval si spokojeně číst, schoulenou v posteli, hlavu opřenou o rám postele, nohy zkřížené pod sebou a knihu v ruce. Vlasy měla rozcuchané v drdolu a slabé pramínky ji dopadaly přímo na nos. Slušelo jí to. Jenže když se pokaždé všimla, jak ji pozoruji, tak ztuhla, knihu odhodila stranou a zamračeně zkřížila ruce na prsou. Vadilo ji, jak si ji prohlížím. I rozzlobená byla rozkošná.

Jenže kdykoli jsem na takové věci pomyslel, zabolel mě žaludek. Nepřeháním to trochu?

Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlas a dál si užíval pohled na ni, jak se nechává pohltit celým příběhem.

Jednou když mě přistihla v zírání a užívání si pohledu na ni se mě zeptala: „Na co myslíš?"
Měl jsem chuť vykřičet do světa všechny své myšlenky. Měl jsem ji přiznat, jak myslím na to, jak vždy vystrčí spodní ret, vyšpulí rty, lehce pokrčí čelo tak, že se ji vytvoří nepatrná vráska v mezeře mezi obočím, když potlačuje smutek, který by doprovázely slzy nad koncem toho příběhu. Chtěl jsem ji přiznat, že myslím na to, jak vždycky vzdorovitě nakrčí čelo, zdvihne obočí, když ji něco překvapí. Myslel jsem na to, jak vždycky vzdorovitě pokrčí nos, když se ji něco nelíbí, ale mlčel jsem. Všechny myšlenky společně se slovy, které, se mi draly na jazyk jsem spolknul a místo toho pouze zavrtěl hlavou se slovy: „Na nic."