Okamžiky

Proč já?

Každý den, když se probudím, chce se mi jen otočit a spát dva tisíce let. Každá noc je prázdnou, bezednou nicotou. Ležím a pozoruji, jak po mně tma natahuje své spáry, zatímco myslím na to, že to nejhorší má teprve přijít.

A ona vždy ráno vstane, jen zavrtí hlavou a jde si udělat snídani. Má příliš mnoho starostí, sotva stačí na prstech počítat ty dny, které jsem strávil v posteli. Světlo dopadá oknem na podlahu pokoje, prořezává poslední zbytky noční mlhavosti, já se otočím na bok a pohlédnu ze dveří ke schodům. Ve vzduchu se vznáší vůně čerstvého pečiva, které připravuje na stůl. Mám vstát a jít, najíst se a opustit svůj domov, ale neumím to. Svět je jednotvárný jako předměstí Londýna a má vůle mi neslouží.

Chtěl bych se cítit podle ročních období, hádám, že to dává smysl. Ale když slunce vypadá tak, jako nikdy dřív, zjišťuji, že se nacházím jen na pokraji další příšerné noci.

Možná bych se rád vrátil tam, kde jsme byli dřív, ale nejde to. Byli jsme blázni, když jsme si mysleli, že se nic nemůže pokazit. Asi toho lituji, bezcílně bloudím a ptám se:

"Proč to musím být vždy já?"

Když to řeknu nahlas, ona se shovívavě usměje. Nikdy mi to neřekne, ale já vím, že mě má za pošetilého. Pokrčí rameny.

"Musíš jít dál, i když si myslíš, že to nejhorší teprve přijde," odpoví.

Ale proč? Proč to musím být zrovna já?