Nelhal mi..

Smutný a bezmocný

Po necelých 20 minutách se otevřeli dveře kde stáli všichni kluci. Vyskytl se mi pohled na Jakuba který šel jako první do místnosti. Nekoukl se na mě ani jednou. Nevím, jestli si mě zatím nevšiml a nebo jestli dělal že mě nevidí ale dost to bolelo. I kdyby to nebylo záměrně, furt mám taky city.
Stál na druhé straně lehátka. Koukal se na Dominika který ještě za tu dobu neotevřel oči. Kluci stáli okolo Jakuba,  jen my dva s Tokym jsme stáli na jiné straně. Všichni měli lesklé oči ve kterých jsem viděla jen bolest a soucit.
Až po 5 minutách zíraní na Dominika jsem cítila Jakubův pohled na mně. Koukla jsem se na něho a on mi ukázal pohledem, že půjdeme spolu někam jinam si promluvit. Tak tedy jsem se sebrala a šla za ním na chodbu. Stáli jsme tam u stěn a dívali jsme se navzájem do očí. "Nevím jak začít" ozval se po chvilce a chytl si zátylek. "Tak začnu já" namítla jsem a on jen kývl. "Jakube, já vím, že máš ke mně možná nějaký ten cit ale nejsem holka, co by jela do kámoše svého bývalého. Neber to špatně ale furt mám k Dominikovi city které jen tak nevyprchaj" řekla jsem a přitom jsem se mu furt dívala do očí. "A to co ti udělal už máš dávno za sebou?" Zeptal se a já jen na to pokývala. "Ne, nemám ale zkouším to nějak přejít. Zkouším mu to po kouskách odpouštět i když pro mě to vůbec není lehký" namítla jsem na oplátku a čekala, co z něho vypadne. Nic neřekl, celou dobu se na mě koukal jak kdyby mi to nevěřil. "Tak řekneš něco?" Optala jsem se ho. "Já to nechápu" zamumlal. Nechápala jsem, co tím myslí a tak jsem kývla na něho hlavou na náznak, že má pokračovat. "Nechápu, že on ti několikrát ublížil, lhal jak nejvíc mohl a zradil tě pokaždé, co jste nebyli spolu a ty mu to odpustíš" řekl arogantně a rozešel se chodbou. Já jsem tam stála jak přikovaná uprostřed chodby s myšlenkami na Jakubové slova. Ublížil mi, to ano ale chci mu dát další šanci. Co když se to ale znova stane? Co když má v tomhle Jakub pravdu? Slyšela jsem otevíraní dveří od pokoje. V nich stál Tomáš. "Už se probral ale kde je Jakub?" Optal se když ho nikde neviděl. "Měli jsme menší výměnu názoru a on kvůli tomu odešel" odpověděla jsem na otázku a chtěla jsem jít do místnosti ale Tom mě zastavil. "Možná s tebou bude chtít mluvit o samotně, to ještě nevíme ale co víme, tak to je to, že je citově teď zraněný a potřebuje podporu kolem sebe" řekl a přitom mě držel za rameno. Já se na něho lítostně podívala. "Chápu" šeptla jsem, když jsme vcházeli do pokoje. Všichni se na nás otočili. Dominika jsem neviděla, protože kluci stáli před lehátkem. Odstoupili od něho a já zahlédla ty karamelové oči které jsou plné slz. Chtěl stoupnout ale kluci ho zarazili. Pomalu jsem se k němu blížila. Když jsem od něho byla necelé dva metry, všichni se rozešli z pokoje. Zůstala jsem tam s ním sama. Nebyla jsem schopná ani jediného slova. "Pojď sem" naléhal. Bylo vidět, že se mu chce brečet. Takhle jsem ho viděla poprvé. Smutného a bezmocného. Natáhl ke mně ruku a já si jí vzala do svých dlaní. Přistoupila jsem k němu blíže a řekla "tak moc mě to mrzí. Tak moc". Pomalu a jistě jsem se rozbrečela. Stáhl mě k němu do „postele" a objal mě. "Lehni si" řekl šeptem a já jsem i tak učinila. Leželi jsme vedle sebe v objetí. Cítila jsem se u něho tak moc komfortně, že jsem přestala brečet. "Proč si to udělal?" Zeptala jsem se. Odtáhl se a zadíval se mi do očí. "Neřeš to, prosím" řekl s rozklepaným hlasem a pohladil mě po vlasech. "Dominiku, jestli to bylo kvůli mně, tak moc mě to mrzí. Nemělo to takhle dopadnout" namítla jsem a potáhla. Nic jsem dál neřekla, protože jsem přilepila své rty na ty jeho.

Přes 3 tisíce shlédnutí má tenhle příběh, thank u❤️ a to ani nemluvím o podpoře. Taky vím, že teď moc nevychází díly. Budu se snažit to napravit ale já sama budu ráda když nějaká ještě vyjde. Děkuji za vás, miluju vás.
ONE LOVE.