I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

24

Uběhly dva týdny, co jsem viděla Williama naposledy, ale jen pár vteřin, co jsem na něj myslela naposledy. Zřejmě měl toho hodně na práci. Sice mi jednou za čas napsal zprávu s dotazy, jak jsem se měla a jaký jsem měla den, ale to se nemohlo vyrovnat fyzickému kontaktu s ním. Za pár dnů se koná mámina svatba. Nakonec ji museli posunout z důvodu zranění jejího snoubence. Chtěla jsem ji zavolat či napsat, jenže toho měla už takto spoustu s přeplánováním a úpravami svatby. Přemýšlela jsem, zda se jí nezeptat, zda nemohu mít partnera sebou navíc. Chtěla jsem hodně pozvat Williama sebou jako můj doprovod, jenže to bych zbytečně přidávala mamce starosti s předěláním stolů a dalších věcí a stejně jsem netušila, zda by William šel nebo zda by neměl toho hodně na práci. Rozhodla jsem se to neřešit a nějakým způsobem to vyšumělo.

Sotva jsem dorazila domů cítila jsem se osaměle. Charlie toho měl poslední dobou taky hromadu v práci a já musela trávit večery a rána sama. Ani na ranní kávu, která byla naší rutinou, neměl čas. Mrzelo mě to. Jenže takto zřejmě vypadá život dospělých. Občas je to samá práce, že člověk neví, kam postavit hlavu. A někdy je to zase pro změnu klid a Relax. Jenže teď je to spíše nuda a samota pro mě. Dala jsem si horkou sprchu a vyvalila se na gauč. Přepínala jsem jeden pořad za druhým, nic nedávalo – nic zajímavého spíše. Byla to jen samá telenovela což rozhodně není nic pro mě.

Z přepínání nudnými kanály mě vyrušilo cinknutí telefonu. Ovladač jsem odhodila stranou a popadla telefon do ruky v naději, že mi třeba píše on. Měla jsem pravdu.

William: DOUFÁM, ŽE SE BRZY UVIDÍME.

Panebože taky doufám. Nejlépe, abych ho mohla spatřit hned. Moc to chci. Dva týdny jsou sice krátká doba, jenže mě to přijde jako věčnost.

Já: POKUD SI PŘEJEŠ, MOHU ZA TEBOU PŘIJET.

Napjatě a nedočkavě jsem sledovala tři tečky které se objevily na obrazovce v náznak, že něco píše.

William: PŘIJEDU JÁ EMILY. ZA CHVÍLI TAM BUDU.

Vydechla jsem úlevně. Ani jsem netušila, že jsem celou tu dobu zadržovala dech, dokud neodepsal. Radostí jsem si vypískla sama pro sebe. V duchu jsem již skákala až ke stropu. Vím, že jsme se dohodli, že na to půjdeme pomalu. Jenže proč by se nemohl u mě zastavit? Přeci jenom bychom měli spolu trávit více času, ať se lépe poznáme a doženeme ten čas, který jsme se neviděli.

...

„Ahoj," pozdravila jsem nesměle, když jsem otevřela vchodové dveře. William stál na chodbě a rozhlížel se kolem sebe. Hlavu jsem vytáhla lehce ze dveří, jenže tam nikdo kromě Williama nestál.

„Ahoj," odpověděl mi a celý se rozzářil. Sakra, měl na sobě upnuté bílé tričko, jež prosvítalo a černé upnuté džíny – strašně moc mu to seklo. Měla jsem, co dělat, abych nezačala slintat.

„Pojď dál," pokynula jsem rukou a ustoupila o krok vzad.

„Jestli smím," pronesl lehce pobaveně a vstoupil dovnitř. Ihned se začal rozhlížet kolem sebe. „Vím, že to není žádný luxus, ale mě stačí." Obhajovala jsem svůj byt a pokračovala bytem rovnou do obývacího pokoje. Jenže William měl v úmyslu něco jiného. Když jsem se ohlédla přes rameno, abych ho spatřila tak zmizel v mé ložnici.

No to si snad ze mě dělá srandu ne? Šmejdit mi tu rozhodně nebude.

„Co tu děláš?" Skrčila jsem obočí do úzké linky a ruce zkřížila na prsou opřená o futra dveří do mého pokoje, kde William chodil sem a tam kolem mé skříně a prohlížel si různé mé věci. Překvapilo mě, že hned věděl, kam zamířit i když se u mě nacházel poprvé. „Netušil jsem, že sis ho nechala." Pronesl udiveně a otočil hlavu ke mně. Došla jsem k němu, abych zjistila, o čem je řeč.