Artemis: The Seventh Avenger

02 [01]

☆ ☆ ☆

Uši trhající křik se rozezní po halách a já sebou kvůli němu trhnu.

„Odkud to přišlo?" přemýšlím nahlas.

Zastavím své kroky, abych mohla slyšet, jak mluví neznámý hlas.

„Hodni?" pronese chraplavý hlas. „Ne, jak byste mohli být hodni? Všichni jste vrazi."

To nezní jako nic dobrého. Zrychlím své kroky, v břiše mám špatný pocit.

„Omlouvám se, spal jsem," řekne opět ten hlas. „Nebo spíš jsem snil."

Snažila jsem se co nejvíce přijít na zdroj toho hlasu, ale na nic jsem nepřišla. Znělo to, jako kdyby vycházel odevšad kolem mě.

„Byl tam strašný hluk a byl jsem zamotaný v nitkách," řekne to, zní to celkem zmateně. „Toho druhého jsem zabil. Byl docela prima."

Zaklela jsem a rozběhla jsem se hned, jak jsem uviděla světlo na konci chodby.

„Ne, že by to nešlo jinak. Ale ve skutečném světě se nepříjemným volbám nevyhneme."

Ten hlas zní, jako kdyby k někomu mluvil. Jediné logické vysvětlení je, že mluví k Avengers.

Najednou zaslechnu Tonyho hlas, ale zněl spíše, jako kdyby byl nahraný.

„Už vidím kolem světa železný štít," řekne.

Přišlo mi, jako kdyby ta chodba neměla konce. Budovala se ve mně frustrace, když sekundy šly dál a dál. Když tu jsem konečně mohla slyšet Bruceův hlas, jemný a tlumený, ale slyšela jsem ho.

„Ultron!" řekne.

Nemohla jsem vidět jeho obličej, ale mohla jsem slyšet to překvapení v jeho hlase.

„Z masa a kostí," řekne Ultron, jeho hlas pohltí všechny další zvuky. „Tedy, ne úplně, ne v téhle schránce. Ale jsem připraven na svou misi."

„Jakou misi?" Slyším, jak se ho na to zeptá má sestra, když se dostanu na konec chodby.

„Mír už za nás," odpoví Ultron.

Dostanu se ke dveřím na konci chodby. Trvalo to dlouho, ale konečně jsem se sem dostala. Konečně si taky můžu přiřadit obličej k tomu divnému hlasu, velmi potrhaný, udělaný z rozedraného kovu.

O vteřinu později, Tonyho Legie botů prorazí skrze stěny a vrhne se přímo na tým.

„Steve!" zakřičím, když uvidím, že jeden bot jde přímo po něm.

Rychle vytvořím portál, skočím do něj a vystoupím z něj právě včas, abych Steva porazila na zem. Moje silové pole nás ochrání před Železnou legií, když do nás narazí, ale i tak nás to odhodí dozadu.

„Ahoj," pozdravím, když přistanu na Stevovi. „Slyšela jsem, že tu máte dneska party. Nejdu pozdě, že ne?"

Usměje se. „Myslím, že jdeš právě včas."

Skutálím se z něj a pomůžu mu na nohy. Sleduju jeho pohled k Železné legii, která nad námi léta a střílí na nás.

„Potřebuješ pomoct se dostat tam nahoru?" zeptám se, než otevřu další portál. „Vejdi do něj."

„Díky," řekne, než portálem proskočí.

Vynoří se na druhé straně, přistane přímo na jednom botovi. Neviděla jsem, co se stalo pak, jelikož mou pozornost upoutalo něco jiného; postava krčící se u piana a přibližoval se k ní jeden bot.